Mezi úděsně velkými vorvani a plejtváky obrovskými a graciézními delfíny existuje celá škála středně velkých inteligentních kytovců, fyziologicky příbuzných s člověkem. Všichni vydávají zvuky, které podle všeho něco vyjadřují. Patří k nim kulohlavci, kosatky a vorvaňovci - všechno ozubení kytovci.

Protože jsou poměrně malí (ve srovnání s velkými druhy), navazuje s nimi člověk snadněji známost než třeba s vorvani nebo s kosticovci, kteří si při vší snaze o jemné chování někdy nejsou vědomi své síly. (Přítel delfín, s. 143)

V roce 1967 jsme v Indickém oceáně narazili na stádo kosatek. Báli jsme se jich - ale jak se ukázalo, celkem zbytečně. Tenkrát se ještě nic nevědělo o jejich chování v úplném nebo částečném zajetí; proto jsme v souladu se světovým veřejným míněním považovali kosatky za nejďábelštější mořské tvory, zapřisáhlé nepřátele všeho živého ve vodě - včetně potápěčů. Domnívali jsme se, že kosatka - „velryba zabiják“, byť známá i pod méně děsivými jmény - je nejnebezpečnější z tvorů, jež je nám souzeno potkat, dokonce horší než žralok, protože je inteligentnější. (Ovšem žralok je asi tak inteligentní jako krysa, nelze jej podceňovat). Navíc měli i kosatky početné, obrovské a úctyhodné zuby.

Věděli jsme, že kosatky jsou společenští tvorové a že se vyskytují a útočí ve skupinách. Proto jsme při pohledu na jejich stádo okamžitě usoudili, že na moři kolem nás se chystá hrůzovláda. (J. Y. Cousteau: Velryba, s. 145)

Pozdě odpoledne vidíme stádo kosatek. Okamžitě spouštíme Zodiac a začíná honička, která trvá až do setmění.

Stádo se skládá z obrovského samce (alespoň tři tuny, 7,5 až 9 metrů, s hřbetní ploutví vysokou skoro 1,5 metru), velké samice, ale s menší hřbetní ploutví, sedmi či osmi středně velkých samic a šesti až osmi mláďat. Je to jiné stádo, než které jsme viděli před pár dny: není v něm žádný mladý samec, ale počet členů je asi stejný. Je to kočovné stádo se samicemi a mláďaty, jemuž neomezeně vládne jediný samec. Znamená to, že se musel zbavit samčí konkurence, čili podle mne ostatní samce buď  zahnal, nebo zabil. Být zahnán je sotva lepší než být zabit, protože je značně pochybné, dokáže-li kosatka odkázaná sama na sebe sehnat tolik potravy, aby se udržela naživu.

Zodiac honí stádo asi dvě hodiny a orientuje se přitom podle rádia z Calypso. Našim hlídkám ve strážním koši nic neujde.

Kosatky jsou zpočátku hodně sebejisté, potápějí se každé tři čtyři minuty a vynořují se o pár set metrů dál. Normálně se tak stačí zbavit všech útočníků včetně velrybářů, ale Zodiac dělá dvacet uzlů na moři rovném jako sklo a otočí se na obrtlíku. Jen se kosatky stačí vynořit, už na ně zezadu bzučí Zodiac.

Pak se kosatky uchylují k jiné taktice. Vynořují se teď každé dvě tři minuty a pak zvyšují rychlost. Ale Zodiac s nimi drží krok.

Kosatky vidí, že musí kličkovat. Vrhají se v pravé úhlu doprava, pak doleva a pak zase zpátky a předstírají obraty o 80°. Nakonec to zkusí se svým trumfem: na hladině zůstává jen samec doprovázený velkou samicí, nápadně se ukazuje, pluje rychlostí 15 až 20 uzlů a občas vyskočí z vody. Chce určitě vylákat Zodiac za sebou, aby zbytek stáda mohl prchnout opačným směrem.

Když už je Zodiac na kilometr a půl od stáda, ale docela blízko u samce, samec se potopí a zmizí. Hlasy jeho společníků ho vedou přímo k nim. Z Calypso to všechno sledujeme. Na rozdíl od Zodiacu dáváme pozor na zbytek stáda, takže pojednou vidíme, jak se mezi nimi vynořil vůdčí samec, zřejmě přesvědčen, že splnil svou povinnost a zmátl pronásledovatele. Vcelku bychom mu dali za pravdu - jenomže se vynořil skoro hned vedle Calypso.

Jeden významný poznatek: během honičky přejel Zodiac rychlostí 15 či 20 uzlů přes hřbet jedné kosatky, která se právě vynořovala. Prostě z ní odstartoval jako letadlo. Všichni sletěli na dno a kamera, která dosud běžela, vyletěla do vzduchu a pak spadla do Zodiacu. Bude to zajímavý záběr. Velrybě se to rozhodně nelíbilo, a ani jinak nebyl Zodiac zvlášť nevtíravý; přesto se kosatky ani jednou nezachovaly agresivně. Tito tvorové, od přírody draví, nesmírně silní a velmi inteligentní, kteří mimoto měli proč být vůči Zodiacu zaujati, vůbec nezaútočili na chatrnou lodičku, která je znepokojovala. Kdyby byli chtěli, byli by spolkli Beberta, Maurice a Barského jako malinu. Ale neučinili tak.

Po návratu Zodiacu mi řekl Barsky: „Měl jsem nevím proč dojem, že nám nic neudělají.“ (s. 147 - 149)