Rozum mořských savců - V

Dorozumívání

Bohumír Tichánek

Znovu podle: Přítel delfín - V. Bělkovič, S. Klejnenberg, A. Jablokov (Orbis Praha, Mir, Moskva 1975)

Badatel Dreher a dr. Evans porovnávali zvuky různých druhů: delfínů skákavých, kulohlavců, vorvaňovců a plískavic elektra. Ukázalo se, že pět signálů používají všichni tito živočichové. Ostatní zvuky se liší. Mladí delfíni skákaví jsou mnohem upovídanější než dospělí jedinci, ale jejich signály jsou rozmanitější než u dospělých, v tom také připomínají dětské žvatlání. Přesně jako lidské děti, zcela jinak, po svém, reagovali na změnu situace v bazénu - řekněme na mrtvolku delfíněte. Dospělí vydávali jiné signály než mláďata.
Delfín, ilustrační obrázek.
Jednou záležitostí je uznat schopnost řeči mezi přítomnými tvory, ale jak je tomu s komunikací na dálku, zprostředkovanou pouze přenášeným zvukem? Dítě bývá schopno mluvit s dospělým člověkem, ale vnímat neosobní řeč z rozhlasu se naučí teprve později.

Zároveň tatáž aparatura byla „jasně delfíny schválena“ při rozmluvě na vzdálenost 3000 kilometrů. Bazény s delfíny na americkém kontinentě a na Havajských ostrovech byly propojeny kabelem a v každém z nich byl instalován hydrofon. Když byla zapojena Havaj, delfíni na Floridě přestali rytmicky plavat v bazénu a přilepili se na hydrofon. O jedné z přestávek se jali „referovat“ oni a byli také vyslyšeni. Dále následovala obvyklá delfíní výměna „názorů“. Možná že v tomto případě byla informace pro ně zajímavá.

Při jiném pokusu delfíni klidně plavali v bazénu, když byly zapojeny zvuky stáda kosatek, které podle našich představ měly vyvolat paniku. V chování pokusných zvířat se však nic nezměnilo. Vědci se opět ptali, zda šlo o nedokonalost aparatury zkreslující signály, které měly vyvolat paniku, anebo delfíni moc dobře věděli, že v bazénu nemají kosatky co pohledávat a veškerým svým chováním dávali najevo, že jim nikdo bulíky na nos věšet nebude.


Další pokus ukazuje učenlivost delfínů, převyšující pralesní primáty.

Naučí se zvíře zmačknout vypínač, aby dráždilo svůj vlastní mozek? Narychlo jsem sestavil vypínač tak, aby jej zvíře mohlo přední částí hlavy stlačit. Jestliže by zvíře zatlačilo páčku vypínače nahoru, došlo by ke spojení a mozek by byl drážděn elektrickým proudem přiváděným do elektrody. Při sestavování vypínače jsem si všiml, že delfín soustředěně pozoruje, co dělám. Ještě než jsem stačil dokončit celou práci a připojit tyče na stlačování vypínače, delfín začal tlačit na tyč. Když jsem připojoval vypínač k ostatní aparatuře, ovládal to již dokonale.

Měl jsem nejasný pocit, že chování tohoto zvířete bylo mnohem záměrnější, než jsem pozoroval kdykoli při práci s opicemi. U opic jsem měl vždy dojem, že docházelo k mnoha okrajovým náhodným dotykům s vypínačem, než se jej opice naučily používat, a dokonce potom, když se to naučily, často zapomínaly, co mají dělat.

U delfínů jsem tyto náhodné dotyky nepozoroval vůbec. Téměř se zdálo, jako kdyby tento jedinec předvídal, že to, co dělám, by mu mohlo být nějakým způsobem odměnou. Toto zvíře jsem již předtím používal k pokusům a vidělo mě už manipulovat s vypínačem. Když byl vypínač připraven, delfín jej stlačil, na první pokus objevil jeho vliv a od té doby již věděl, jak správně postupovat, aby dosáhl elektrického dráždění. První úspěšný pokus stačil k tomu, aby se tomuto kousku naučil. (s. 172)

Stejně rychle se tomuto způsobu odměňování naučil i další delfín. Projevil se obrovský rozdíl ve schopnostech učení u delfínů a opic - delfínovi je možné ukázat ten či onen postup, ale pro opice jsou veškeré demonstrace zbytečné.

Delfín při pokusech posuzoval, co lidé potřebují.

Delfíni se nejen rychle učí. Jednou jeden z nich vlastně sám provedl experiment. Lilly se snažil přimět delfína, aby vydával zvuky určitého trvání a kmitočtu a odměňoval ho elektrostimulací. Dýchací otvor zvířete se při každém zvuku pootevřel a jeho okraje vibrovaly. Náhle Lilly zjistil, že neslyší žádný zvuk, když se dýchací otvor dál chvěl obvyklým způsobem. Zřejmě delfín hvízdal dál při frekvencích tak vysokých, že je lidské ucho už nezaznamenávalo.

Lilly přestal s elektrostimulací. Následovalo ještě několik bezzvučných škubnutí dýchacího otvoru, ale hned další zvuk byl už znova slyšet a byl řádně odměněn. Ve všech dalších pokusech delfín již nikdy nepřekročil hranice svých frekvencí, jež je schopen registrovat člověk.


Samice různých druhů mořských savců výborně pečuji o mláďata. J. Y. Cousteau popisuje v knize: Delfíni (Mladá fronta, 1979)

Z plošiny jsem jednou viděl malého delfína,“ vypráví Falco, „který se octl přímo pod ní. Matku nebylo nikde vidět. Třeba sháněla potravu. Buď jak buď, mládě tam zůstalo, přímo mně pod nohama, několik minut. Byl jsem ve velkém pokušení. Vzal jsem lapač, vystřelil a mládě bylo v kleštích. Skočil jsem rovnou do vody, abych mu kleště sundal. Kůže mladého delfínka je ještě choulostivější než u dospělého zvířete. Vzal jsem mládě do náručí. Nemohlo vážit víc než deset třináct kilo.

Už jsem je pevně držel, když jsem spatřil, jak se ke mně žene jeho matka. První, co mě napadlo, bylo, že na mě zaútočí. Avšak začala kolem nás kroužit, přitom vyrážela stále slabé volání a občas se o mě otřela. Byl to krásný kus, vážící možná kolem metráku. Matka byla mnohem větší než já a ve vodě nesrovnatelně pohyblivější. Přiznávám, že jsem měl zpočátku dost nahnáno. Potom jsem pochopil, že mě nemíní napadnout. Volala své mládě, prosila o ně. Chtěla je zpátky, ale přitom mi nechtěla ublížit.

Nevěděl jsem, co dělat. Měl jsem chuť si mládě odvézt do Monaka, protože v jeho věku by asi nebylo těžké ho ochočit. Bylo to nesnadné rozhodování. Matka kolem nás zběsile kroužila a vřeštěla, až jsem to už nevydržel. Velmi mě to dojalo. Rozevřel jsem kleště a mládě pustil. Spěchalo k matce a oba se okamžitě vrhli pod vodu a ztratili se mi z očí.“ (s. 39)


(Pokračování)
08.10.2008


www.tichanek.cz