Rozum mořských savců - II

Svátek

Bohumír Tichánek

Mnoho lidí uznává, že i zvířata mají své "já" obdobné lidskému vnímání sama sebe. Nebo že "já" mají i rostliny, a čím mívají delší věk, tím má být duch rostliny vyvinutější. Pak není nijak nemožná představa, že mořští savci jsou vyspělejšího ducha než my lidé. Možná přicházejí na Zem do oceánů proto, aby svým duchovním vlivem pomáhali oslabit záporný vliv našich chyb.

Jistě nelze měnit pozemskou situaci nějakým zásahem shora, k tomu musí být bytost vtělená do pozemské hmoty, jinak by to nebylo poctivé. Byl by to těžko obhajitelný chod světa, kdyby bylo možné bez pravidel ovlivňovat Zemi tím či jiným směrem zásluhou vyšších skrytých bytostí - trvají na svém některé nauky. Lidská civilizace se vyvíjí, je náročné ji provozovat tak, aby se vyvíjela k lepšímu, a tak duchovní vliv tvorů - zvířat, jejichž společenství se jen stěží vyvíjí, by mohlo snáze ochraňovat vývoj Zeměkoule podrobený tápajícím lidským civilizacím. Zvířecí ochranu si představuji jako nehmotný vliv přání dobra, jako skryté důsledky ušlechtilého odpouštění škod působených naší civilizací těm ostatním a podobně.

Fantastická sblížení s neochočenými delfíny líčí již minule citovaná kniha Přítel delfín. Delfíni jsou schopni plně důvěřovat lidem.

ALPERS SI NIC NEVYMÝŠLEL

Místo události - Polynésie, Gilbertovy ostrovy, atol Butaritari, doba události - před několika desetiletími.

Vysoký místní úředník sir Arthur Grimble, který tu dlouhá léta pracoval v koloniální správě Gilbertových ostrovů, přijel do vesničky Kuma, aby se zde setkal s delfíny, kteří byli pozváni na vesnickou slavnost. Chatrč náčelníka kmene, který byl dědičným "přivolavačem delfínů", stála uprostřed vesnice, nedaleko pobřeží laguny. Starý náčelník vyšel na břeh laguny, aby uvítal vysoce váženého hosta...

Sir Arthur Grimble se hned náčelníka vyptával, kdy přivolá delfíny z moře. Dostal však následující odpověď: Za prvé, aby mohl pozvat delfíny, musí jeho duch ve spánku opustit tělo a odletět až k obydlím delfínů pod západním obzorem a tam je pozvat k tancům a oslavám do vesnice Kuma, za druhé prosí váženého hosta, aby neříkal jeho mořským přátelům jinak než "naši přátelé ze západu". Každé jiné pojmenovávání delfínů je tabu.

Dveře do chatrče náčelníka jsou pevně uzavřeny. Vesnice jako by vymřela, není slyšet ani hlásku, nic se nepohne. Všichni čekají na velký svátek a připravují se na něj v největší tichosti. Ženy a děti pletou girlandy z květin a listí, muži chystají ozdoby z mušlí. Slunce už prošlo zenitem, stíny palem se začaly prodlužovat. Je ticho a vedro. Průzračný vzduch se tetelí nad rozpáleným pískem.

"Zjevte se, zjevte se, naši přátelé ze západu!" - vzlétl rozechvělý pronikavý výkřik nad atol, nad ospalý záliv, nad celý oceán.

Obyvatelé vesnice, ozdobení věnci z květů, ve svých nejlepších šatech se i s dětmi v houfech rozjařeně vrhli do vln oceánu. Zašli do vody hlouběji než po pás a mlčenlivě čekali.

Náhle se mezi tisíci blýskajícími krůpějemi vody z druhé strany útesů objevila tmavá skákající těla. Lidé začali šílet, ze všech stran se ozývaly výkřiky, jekot. Delfíni se s obrovskou rychlostí přibližovali k zálivu, ale najednou se ztratili před útesy. Arthur Grimble se domníval, že se již více nevrátí. Náhle se však němu naklonil náčelník a zašeptal: "Vládce našich přátel přišel ze západu, aby mne pozdravil." A skutečně! V průzračné vodě se několik metrů od náčelníka nejprve objevila nejasná ohromná skvrna, a pak se stále zřetelněji rýsovaly obrysy těla velikánského delfína. Pomalounku připlul až k náčelníkovi a znehybněl u jeho nohou. Ostatní delfíni jakoby v transu následovali svého vůdce.

Lidé pomalu ustupovali na mělčinu a zvali delfíny, aby je následovali. Když už bylo tak mělko, že zvířata ležela na písku, obyvatelé vesnice se rozdělili na malé skupinky, několik lidí ke každému delfínovi. Něžně hladili delfíny a na rukou je vynesli na břeh na hranici přílivu. Delfíni nebyli ani v nejmenším znepokojeni. Ženy, děti, muži jako u vytržení výskali, plakali a skákali kolem nehybně ležících delfínů, navlékali jim věnce z květin...

Když jsme si přečetli popis svátku delfínů na Butaritari, jak jej zpracoval v knize "Delfíni, mýty a savci" A. Alpers, pokusili jsme opatřit si knihu Arthura Grimbla, na něhož se Alpers odvolává. Myslíte si, že taková kniha neexistuje, ale stojí si skromně v regálu knihovny! Alpers si nic nevymyslel. Všechno přesně tak popisuje sir Arthur Grimble ve své knize "A Pattern of Islands. " (s. 12)


  *  *  *  

Předpokládám, že společná slavnost delfínů a lidí byla skutečností. V ní mám za nejdůležitější fakt, že delfíny nutno uvažovat či oslovovat jako "naši přátelé ze západu". Každé jiné pojmenovávání delfínů je tabu.

Jsme zvyklí považovat všechny ostatní tvory za zvířata a tím sebe brát za nejvyšší živočichy na Zemi. Dokonce před staletími Evropané zle posuzovali přiřazení lidí mezi živočichy. Denně pak zvířata hubíme, pojídáme, bereme za vždy méněcenné než lidi.

Popis delfínů však vede k zamyšlení, zda snad oni nestojí v nejdůležitějším - v chování, v morálce - nad lidmi. Takže domorodci, po staletí nebo po tisíciletí znalí styku s delfíny, včetně předávání nehmotných informací, předkládají důležité upozornění. Nezahrnovat tvory, kteří lépe dodržují pravidla než my lidé, mezi zvířata. Mají-li být přáteli, pak skutečně musí být posuzováni jako přátelé a nikdy jako zvířata.

Mořští savci jsou popisovaní, jak mají k lidem přátelský vztah, zatímco ryby jim slouží k jídlu a žraloci jsou jim nepřáteli. Přitom od lidí nic nedostávají, naopak je dosud leckdy hubíme.

Nedávno tisk psal o obvyklé lidské potravě z moře - o tuňácích. Akutně jim hrozí vyhubení! Badatel J. Y. Cousteau napsal roku 1974:

"U západního pobřeží Spojených států naloví moderní rybářské lodi 45.000 tun tuňáků ročně. Podle odhadu stál tento lov v roce 1971 zároveň životy 250 000 delfínů. --- Celkový počet delfínů, kteří ročně zahynou při lovu tuňáků, musí být proto obrovský."

Je to dávný údaj, ale naznačuje vztah rybolovného průmyslu k živočichům. Ve shodě s tímto průmyslem se vyskytnou i lidé, kteří posuzují biblické sdělení o vztahu ke zvířatům jako možnost nakládat s nimi naprosto nadřazeně.

První kniha Mojžíšova - Genesis:

Bůh tehdy Noemovi i jeho synům požehnal a řekl jim: "Ploďte a množte se, naplňte zem. Ať z vás má strach a hrůzu všechna polní zvěř, všechno nebeské ptactvo, všechno, co se hýbe po zemi, i všechny mořské ryby: jsou vám vydáni do rukou.

Dnes nepotřebujeme strach a hrůzu. Lidská převaha daná naší technikou už je obrovská. Ani ve středověku, kdy v českém státě žili vlci a medvědi, se neživily šelmy lidským masem. Dále se nabízí nutnost posuzování, zda už je Země naplněna.


(Pokračování)
17.09.2008


www.tichanek.cz