O bílé velrybě, ve skutečnosti vorvaňovi, který útočil na velrybářské čluny a lodě, napsal dokumentární román, vydaný roku 1851, Američan Herman Melville (1819 - 1891). Byl pamětníkem onoho savce Mocha Dicka, byl znalcem problematiky - velrybářem.

Posádka nečekala, až vorvaň člun dostihne, naskákala do moře a snažila se dosáhnout co největší vzdálenosti od ohroženého místa. To ji také zachránilo, neboť v několika okamžicích Mocha Dick člun uchopil, zvedl vysoko nad hladinu a drtil ve svých čelistech. (Vratislav Mazák: Kytovci. Str. 284)

Tento popis také naznačuje, že i strašlivý Moby Dick (románové pojmenování vorvaně) na lidi přímo neútočil. Byl mezi velrybáři známý mezi roky 1810 až 1859.

„Jeden nebo dva nezdařené pokusy o jeho ulovení, spojené se zraněním ručními harpunami a kopími, byly patrně příčinou toho, že se z tohoto vorvaně stalo zvíře, které často nečekalo na útok velrybářů a předešlo mu útokem vlastním. U kořene všeho zla, jehož se stal Mocha Dick symbolem, tak nakonec stál, jako ostatně ve většině obdobných případu, člověk sám. (str. 281)

Po desetiletích byl nakonec uloven švédskými velrybáři. V jeho těle bylo zaseknutých 19 starých harpun.

„Mocha Dick se vzdal překvapivě téměř bez boje, bez zřejmé snahy se bránit. Jeho tělo bylo zesláblé lety i podstoupenými zápasy. Hlava byl rozryta jizvami, mezi nimiž vynikala ona příslovečná, osm stop dlouhá, hluboká jizva táhnoucí se napříč čela. ---. Pravé oko Mocha Dicka pak bylo zcela oslepeno. ---. Celková délka jeho těla --- plných 100 jihoamerických stop (asi 25,7 metru). (str. 285)

Ve 20. století se délka ulovených vorvaňů stále snižovala. Což je doklad vybíjení těchto savců, nikoliv přiměřeného odlovu mladou civilizací!

Vezmeme-li v úvahu jen skutečně prokázané případy, pak Mocha Dick zabil 31 lidí, rozbil 14 velrybářských člunů, potopil jednu nákladní loď a dvě obchodní lodi, tři velrybářské lodi poškodil tak, že byly pro další používání znehodnoceny, a řadu velrybářských lodí poškodil méně vážně. Nelze se tedy příliš divit, že jej námořníci považovali za ztělesněné zlo oceánu... (str. 287)

Dobu života kytovců udávají rozličné zdroje různě: do 35 nebo i do 100 let.

Několik zajímavostí:

Plejtvák obrovský - největší druh plejtváků a současně i největší druh kytovců a vůbec největší známý živočich, jaký za Zemi kdy žil. Samice jsou stejně jako u ostatních kosticovců poněkud větší než samci - průměrná délka až 27,5 metru. Rekordní délka 33,27 m. Hmotnost převyšuje 100 tun a nejvyšší ověřená hodnota je 163 700 kg. U největších dinosaurů je hmotnost odhadována na maximálně 60 000 kg. (str. 168)

Jsou známy také případy, kdy kosatka napadla i ledního medvěda. --- kosatky dovedou obratným manévrováním ve vodě stahovat tuleně z okrajů ledových ker  nebo z okrajů břehů. Kosatka úspěšně napadla na souši odpočívající tuleně z velmi mělké vody - 50 cm a více než polovina horních částí těla útočícího kytovce tak byla nad hladinou. Vyjímečně mohou kosatky napadnout i některé kosticovce, které ubíjejí tím, že jim doslova rvou kusy tuku a svaloviny z těla. (str. 53)

Páření ve vodě

Období páření je u kytovců provázeno mnohdy velmi spektakulárními milostnými hrami. Kytovci se při nich navzájem třou svými těly, doslova se hladí předními ploutvemi, přikládají k sobě hlavy, vztyčují se přední částí trupu vysoko z vody a často vyskakují nad hladinu celou délkou svého těla. Skoky nad povrch vody byly pozorovány nejen u delfínů a jiných menších kytovců, ale i u druhů velkých, jako např. u pravých velryb, plejtvákovce, keporkaka a dokonce i u vorvaně.  Plejtváci naopak vyskakují z vody jen velmi zřídka anebo vůbec nikdy. --- Delfíni a jiné druhy menších kytovců vklouznou po výskoku zpět do vody velmi ladně a téměř nehlučně, zatímco velké druhy prostě zpět do vody padnou, a to většinou na bok těla nebo na záda, méně často na břicho. Pád pravé velryby, plejtvákovce, keporkaka nebo vorvaně na mořskou hladinu je doprovázen třeskem rozrážené a vysoko vystřikující vody. (str. 65)

U keporkaků, myšoků a vorvaňů bylo pozorováno páření ve svislé poloze. Obě zvířata se při tom jakoby objímají předními ploutvemi a jejich břišní stranou k sobě přimknutá těla vyčnívají přední částí nad hladinu vody. Samotný akt trvá jen velmi krátkou dobu a nepřesahuje obvykle 30 sekund. Opakuje se však vícekrát denně.

Páření plejtváků potřebuje pomoc - jistě nezištnou:

Česká republika před několika lety vstoupila do Mezinárodní velrybářské komise (IWC), založené roku 1946. Hlasování, zakazující lov velryb, vždy vyhrává nad zeměmi, které by chtěly prosadit opak. Od roku 1986 platí pro členské země zákaz lovu velryb k obchodním účelům.

Dnes se někteří velrybáři přeměnili na turistické průvodce. Lodníci mnoha desítek zemí si vydělávají s výpravami turistů, kteří daleko od břehů obdivují velryby, které mají na dohled. Pozorování velryb je upraveno předpisy, aby ani tato záměrná lidská činnost příliš nezasahovala do života mořských savců. Počty turistů jdou do milionů ročně.

Přesto stále příroda naší lidskou zásluhou upadá.  Francouz Yves Paccalet,  autor knihy „Tajemný život delfínů“, byl spisovatelem výzkumného týmu Jacquese-Yvese Cousteaua. Píše: „Poslední dobou, často v případech hromadných sebevražd, vědci zjišťují špatný zdravotní stav kytovců - rakovinu, otravy, nemoci. Objevují se zjištění, že kytovci  hladoví, protože v mořích je málo ryb“.