Rozum mořských savců - X
Velrybí ohleduplnost
Bohumír Tichánek
Zřejmá ohleduplnost velryb vůči člověku je velkou záhadou. Pro
žádný aspekt vztahů mezi vládcem moří a vládcem suchozemských tvorů
vlastně neexistuje prosté vysvětlení. (vesměs J. Y. Cousteau: Velryba.
s. 11)
Pochopitelně, že není, vysvětlení lze hledat až v duchovní rovině.
Nevysvětleným způsobem mořští savci rozumí duševní úrovni lidí. Ovšem
po čase ztratí takový způsob nádech tajemna, předpokládám. Budeme dál.
Jak v poznání dnes ještě duchovních záležitostí, tak ve vzájemném
poznání s mořskými savci.
Naše styky s velkými mořskými savci od
počátku trpěly tím, že jsme absolutně nic nevěděli o chování velryb
vůči člověku. Ale učili jsme se. Zkoušeli jsme se s nimi sblížit tak i
onak, a když jsme zjistili, že kontakt je možný, nabyli jsme odvahy a
zdvojnásobili jsme úsilí. Nakonec se potápěči z Calypso dokázali stýkat
s těmito horami masa bez pocitu strachu. Zjistili, jak se mají chovat,
aby je u sebe strpěli tvorové vážící tisíckrát víc než oni. (s. 161)
Samice mořských savců usilovně pečují o svá mláďata. Vůbec neuvažují,
že by daly přednost profesní kariéře před přírodním - Božským úkolem.
Uvést nového tvora do světa, a to zajišťováním péče jak hmotné, tak
výchovné.
Najednou spatřil někdo nedaleko gejzír a vedle něj ještě jeden
menší: keporkačí matku s mládětem. Okamžitě vyrazil Zodiac a začal
kolem nich rejdit v "magickém kruhu". Předtím keporkaci vždycky utekli.
Ale tentokrát tomu tak nebylo, samozřejmě proto, že matka nechtěla
opustit mládě.
„Pod hladinou,“ řekl nám později Philippe, „to vypadalo všechno velmi
klidně. Velrybí matka elegantně roztahovala velké bílé ploutve jako
křídla a točila se, zastavovala se, znovu se rozjížděla - přitom
neustále přidržovala mládě a zvedala je nad vodu, aby se nadechlo.“
Na konci filmu je vidět, jak matka a mládě plují přímo na Philippa.
Philippe se na chvilku octne s kamerou mezi nimi - a matka odkloní
konec ploutve, aby Philippa neuhodila!
Tento zvláštní pohyb nebyl náhodný. Jindy zase totiž zvedl keporkak
celou ploutev, aby se vyhnul fotografovi. Ať jsme se pokoušeli oddělit
mláďata, jak jsme chtěli, matky se obvykle nevzdaly, dokud se situace
nevyřešila tak či onak - víceméně v náš neprospěch. (s.127)
A opět historka končící ohleduplností, neútočností savce vůči člověku.
Nakonec objevil Falco asi třítunové mládě a jeho Zodiac je
předjíždí, krouží kolem něho a provozuje „virazeou“ - kruh hluku a
vířící vody. Mladý vorvaň je zmaten. Nepotápí se, pohne se jedním
směrem a pak druhým. Pak se dopálí, otevře tlamu a při každém průjezdu
Zodiaku se snaží člun do ní chytit, nejdříve v normální poloze na
hladině, tedy tlamou dolů, a pak v poloze na boku. Falco dvakrát
vystřelí na rozzlobené zvíře svou speciální značkovací harpunu, ale ta
se pokaždé odrazí od kůže.
Mladý vorvaň je teď už úplně dezorientován, pak se znovu vzchopí a
poslední silou se vrhne na člun.
Přívěsný motor padá do vody, ale zůstává viset u člunu. I Maurice
sletěl přes palubu, ale strach mu okamžitě pomohl zase vylézt nahoru.
Vorvaň se osvobodil, pokojně se potápí a mizí.
Jenže Falco a Maurice se nevzdávají. Honem nasazují motor, obě plavidla
se pouštějí do další honičky a vorvaně doženou. Znovu kolem něho krouží
a znovu je vorvaň jako omámen a nemůže se hnout z hladiny.
Mladý vorvaň chce znovu zaútočit čelistmi na člun a Zodiac. Všichni
zatajujeme dech, když Maurice podruhé padá z člunu. Vorvaň se tam vrhá,
uhne trochu víc doprava - a zakousne se do železné tyče, která čouhá ze
zádě. Pak se otočí jinam a Maurice se škrábe zpátky na člun.
Falcův Zodiac vorvaň dvakrát zasáhl ocasem a pokaždé ho vyhodil z vody,
ale naštěstí Zodiac spadl vždy dnem na hladinu. (s. 128-129)
Výňatky dosvědčují, že mořští savci se dorozumívají řečí. Naší lidské
informatice není ke cti, že jejich řeči dosud nerozumíme. Možná je to
chyba zoologů, kteří málo provokují matematiky, luštitele tajných kódů
a jazykovědce znalé matematiky ke spolupráci. Ovšem bylo by nutné
tušit, o čem mluví. Pokud jejich potřeby a nebezpečí neznáme, pak je v
jejich dorozumívání stěží najdeme.
Byly noci, kdy se našemu zvukaři Eugenovi Lagoriovi podařilo
nahrát úplný koncert. Podle něj musela být kolem dokola - na dost
velkou vzdálenost - celá stovka velryb a všechny si povídaly. Brzy
navečer bylo slyšet jen pár roztroušených a nejistých zvuků, jako když
si hudebníci ladí nástroje.
Pak začal zpívat jeden keporkak a po něm druhý a třetí, až se nakonec
moře rozeznělo mňoukáním, kvikoty a halekáním. někteří účinkující byli
hodně blízko a jiní dost daleko. V podmořském údolí měly zvuky navíc
dvojí či trojí ozvěnu v intervalech pěti až šesti vteřin. Člověku skoro
připadalo, že je v katedrále, kde se věřící střídají v prozpěvování
žalmů... Lagoriovi nahrávky jasně ukazují, že se kytovci navzájem
dorozumívají. (s. 78)
---
Jednou v noci, když byli keporkaci zvlášť upovídaní a z mikrofonů jsme
je slyšeli naprosto jasně, jich několik vyplavalo u Lagoriova člunu a
začali si ho prohlížet. Lagorio tam seděl vystaven jejich zrakům, se
sluchátky na uších a s celou tou svou profesionální parádou kabelů a
světýlek a ciferníků a oni projevovali značný zájem. Připluli úplně
blízko a začali kvičet trochu jako myši. Lagorio dodnes věří, že
rokovali o něm a že diskuse dopadla příznivě.
---
Možná že jsme se s mými druhy věnovali kytovcům až přespříliš, takže
trpíme iluzemi. Ale jak jinak si představit střídání hlasů a tu
různorodou škálu modulací, než že je to skutečně konverzace? (s. 80)
---
Nejvyšší používané frekvence byly 8000 až 9000 Hz. (s. 82)
---
Kytovci mají většinou modré oči. Jsou trochu kalné, ale velmi živé, jak
vám řekne každý potápěč. Zblízka jsou to docela krásné oči - modročerné
bulvy svítí jako křišťál. (s. 86)
Pokud mimořádně zesílí vzájemná obliba dvojice zvířat různých druhů,
neuvěřím rádoby vědoucím přezíravým názorům, že je to stále zvířecí
pud. Zvíře vnímá sama sebe, vnímá své já, podobně jako člověk. Tak
usuzuji z chování zvířat.
Existují historky o tom, jak si kytovci pomáhají a slyšeli jsme o
případech, kdy osvobodili své harpunované kamarády. (s. 129)
---
Kulohlavci jsou - podobně jako delfíni - zvířata citlivá. Nevíme sice o
žádném případu, že by tento kytovec přilnul k člověku jako třeba delfín
Dolly nebo Nina. Ale pozoruhodná je historie jednoho kulohlavce, který
si nadmíru oblíbil delfína. Oba kytovci žili společně v akváriu v jedné
nádrži. Hráli si spolu a jeden bez druhého se nehnul. Za pár let delfín
uhynul na infekci. Po několik dní držel kulohlavec mrtvolu svého druha
při hladině a nedovolil nikomu ji odnést. Nakonec ho lidé přece jen
obelstili, takže ji vydal. Pak přestal přijímat potravu. Ubýval na váze
a očividně chřadl. Vedení akvária rozhodlo, že ho pustí na moře, a tím
mu snad zachrání život. Ale i pak s ním bylo těžké pořízení. Zůstával
stále těsně u člunu a díval se na lidi s výrazem tázavého zoufalství,
jaký někdy pozorujeme v očích zvířat, která trpí a nechápou, co se s
nimi děje. V tom pohledu byla němá, dojemná bolest nad nespravedlností
života a smrti. (jen zde z J. Y. Cousteau: Delfíni. s. 159)
Výchova se asi neobejde bez trestů; dobro a zlo nám bylo dáno do světa.
Ten nám slouží jako velkolepá škola. Zatímco ve škole je přítomné její
vedení - celý sbor - usměrňuje chování dorůstajících, ve škole života
takové zjevné vedení nemíváme. Následně se lidské civilizace potácejí
od propasti k propasti. Dnes nevěří, že do chodu světa jsou vestavěné
morální zákony. A pokud z toho některé přece jen vycházejí, jiné
civilizační směry jim to ani nepřejí.
Trest - zpohlavkování popisuje další odstavec:
Citlivá kůže
Několikrát jsme viděli, jak se velryby o sebe otírají. Téměř vždy to je
úvod k páření. I mláďatům zřejmě dělá velmi dobře tělesný kontakt s
matkami a ráda se otírají i o trup Calypso.
Ve Scammonově laguně byl Lagorio svědkem, jak mládě opustilo matku a
třelo se o Polaris III. Samice se okamžitě pustila za ním, odstrčila je
od lodi - a pak je několikrát pleskla ploutvemi, vyloženě jako by je
pohlavkovala, aby si napříště nepletlo trup lodi s jejím břichem. (s.
88)
