Současná politika (XI. 2012)

Naše společnost není spokojená sama se sebou. Snad až 90 % lidí odmítá současnou vládu - trojkoalici. Ze zbývajících 10 % spokojených voličů se někteří smějí trochu křivým úsměvem. Sledují prohlubující se utlačování veřejnosti, ke kterému často sami dopomáhají.

Jako před desítkami let - všichni kluci jsme postupně hodili kuličky do důlku v zemi, patou boty vyhloubenému, ale jen jeden z nás nakonec shrábl všechny. Se šťastným pocitem; bylo mu přáno.

Žádoucí vývoj lidstva se neodehrává v zemích, kde demonstranti zapalují banky, a nebo jinak provokují ochotné velmoci k vojenským zásahům.

Dokonce lidé u nás pochybují o kvalitách českého národa. Přezírají sami sebe kvůli tomu, že jeden z národů, táhnoucích vývoj světa, klesá rok od roku níž.

Jenže, čím jiným udržovat národ ve snaze o zásadní zlepšení života, než jeho provokováním? Jen ať jde odborový vůdce na pivo s neoblíbeným ministrem, hned po demonstraci. Ať sedne na lep nachystané televizní provokaci. Jen ať právo odmítá podchytit jednoho politika za druhým, vesměs kvůli jejich nezřízené touze po majetku. Jen ať vláda nadále pro sebe chystá potopu.

Nemá smysl tvrdě soudit chyby jednotlivých politiků, když se chystáme změnit systém mezilidských vztahů. Tyto vztahy jsou určované našim myšlením. A způsoby lidského uvažování jsou hlubší podstatou světa než jmění; znárodnitelné, privatizovatelné, zničitelné...

Vlády si nehledí svých občanů. Americký prezident se zodpovídá velkým firmám, kdežto v Česku je to ještě horší. Ale o tom píšou jiní.

Jak může demokratický stát fungovat, když sněmovní většina vládu zvolí - a pak by ji měla sledovat, hlídat? Lépe by ji hlídala opozice, jenže ta je méně početná, proto je jen opozicí. Ta s vládou nepohne. A cize vedené noviny rozkol našeho státu provokují; v nich nacházíme vybrané přichystané informace.

My lidé jsme spíš hloupí než zlí - je známo. Nedohlédneme snadno, kam směřuje vývoj, jenž škodí nespokojeným lidem. A komu by mohl škodit následně, později. Ať už je budoucnost evoluční nebo převratná.

Jeden názor následuje druhý, například při volbách prý nejlépe trhat volební listiny. A to ve společnosti, která již je roztrhaná nestejným vztahem různých lidí k majetku. Vždyť na potřebných změnách se snadněji domluví ti lidé, kteří mají k problémům podobný vztah. Už nejsme v roce 1989; dnes jsme rozdělení víc.

Ostatně, v podobné souvislosti byl popsaný volební úspěch amerického prezidenta Baracka Obamy z roku 2008. Jeho tým dbal postupu, jakým se úspěšně řeší složitá politická situace. Propojil širokou koalici z odlišnějších politických směrů.

Stejný postup - propojování - měla v plánu i Holešovská výzva začátkem roku 2012. Jenže, při propojování se sama neudržela v pozadí. To už by bylo obtížnější. Právě tehdy by se přidávali či poddávali ostatní, jiní podobní - neholešovští.

Dřívější politika

Nahoru se za normalizace dostávali lidé, kterým méně záleželo na výsledcích podniku, který řídili, a víc na výplatní pásce. Odhaduji, že v tehdejším průmyslu by se Tomáš Baťa I. neprosadil. Nejen že neměl vzdělání, ale byl to člověk práce. V hospodářské krizi po vzniku ČSR dokázal podnikat záměrně i se ztrátou - ceny snížil na polovic. Práce se nezastavila. Chápal, že zastavený vlak se hůř rozjíždí, či jaké jiné jeho hlubší ekonomické - kupecké chápání v tom bylo. Intuice. Zodpovědnost. Odlišil se od naprosté většiny tehdejších podnikatelů.

Svým původem byl moravským ševcem, nicméně za jeho vlastnostmi tuším nadprůměrný počet opakovaných životů. Něco podobného se týká i opomínaného slovenského politika A. Dubčeka.

„Dubček si v sobě nesl zákon člověka, to nejlidštější, co člověk může mít...“ [Arnošt Lustig, Bratislava, září 2006]

Z kapitánů průmyslu normalizačního hospodářství vznikli podnikatelé. Ti se zhusta vyznačovali touhou po osobním úspěchu, kdežto osud privatizované továrny jim byl méně blízký. Proč opakuji známé souvislosti?

Protože to nebyli - podle staré nauky - lidé tiší, kteří by se dostávali nahoru, tehdy v předchozím socialismu. Nýbrž lidé vybavení spíš pudově. Jenže - dodnes nám připadá logické: dbát lidí, kteří jsou plní řečí a žádostivostí.

Ti snad jsou zárukou rovných přístupů k nastaveným úkolům? Ne, k mnoha myšlenkám vždy nepatří solidní úmysly. Často právě mnohomluvnost naznačuje působení pudů, jež sledují svůj zdar.

Připomenu: „Dávejme pozor na sobecké přístupy“ - řekne učitel mládencům. „Vedení nemá hrát sobě do kapsy, kdežto...“ „Já bych to dělal taky“, směje se část třídy. Co s tím dělat?

Úcta je základem vztahů ve Vesmíru

Čím tedy pudový rozum nahradit? Snad náboženským poznáním, z nevytopeného kostela v zimě? Opatrně, nenachlaďme se.

*

Ve sněmovně jeden z poslanců mluvil rád a rád a jeho slovní útočnost byla plná neúcty ke kolegům v politických šarvátkách. Pak se nedivím, že ze všech podezíraných je dlouhodobě, bez soudu, žalářovaný právě David Rath.

*

Jazzman Gustav Brom napsal a nazpíval poctu kosmonautu Jiřímu - Dobrý den, majore Gagarine. Jistě ta úspěšná píseň v začátku šedesátých let zněla ve více socialistických zemích.

Kdysi, při návštěvě prezidenta Bushe II., mne překvapilo, že ministryně Parkanová mu dokázala tuto píseň, s odlišným textem, zazpívat a věnovat. Staleté šperky ano; šperky z bazaru, z antikvariátu. Ale píseň jednou použitou věnovat znovu někomu jinému, samotnému prezidentovi USA? Úcta je základem a kdo jí nedbá, bývá zákonitě podchycen, vyšetřován.

Ovšem rovnou do vězení ji neuctivý dárek nepřivedl; byl upřímně věnovaný a vojenské nákupy někdejší ministryně obrany se jen prošetřují.

*

Je i mimoparlamentní nedávný příklad. Ačkoliv Slávek Popelka úspěšně řídil lednové shromáždění Holešovské výzvy, s mnoha rozčilenými lidmi, a po několik let prokazoval schopnosti tvořivého novináře okresních novin, přesto mu v televizním studiu, ve večerním pořadu Hydeparku, mysl přestávala sloužit. Jistě, byla v tom jeho únava z předchozích dní, chystaní úspěšné demonstrace na Václavském náměstí. Neměli „holešovští“ zanícenci za sebou milionové podpory mohovitých podnikatelů.

Jenže bývalý disident měl jeden osudový vroubek: po léta velmi silnými názory odmítal současného českého prezidenta, hlava nehlava. A ať už je v postavení hlavy státu Šavel nebo Pavel, úcta je...

Česká lhostejnost

Dokud věříme ve fyzický svět, vysvětlovaný neřešitelnými výpočetními výsledky, nepochopíme, že pravdu měl láskyplný Ježíš a nikoliv bojující César, nadřazená královna Viktorie nebo revoluční Lenin. Pohádkou je buďto křesťanský názor na zásvětí anebo naopak - dosavadní einsteinovský Vesmír, plný nekončících iracionalit. Vybereme si? Nabízí-li teoretická fyzika mnoho dalších geometrických rozměrů našeho světa, pak je může uvažovat i pro umístění různých zásvětí.

Staroegyptské chrámové papyry praví: „Nikdy neotevřít dveře ani sebemenšímu zlu, neboť za tímto se vloudí řada jiných, větších“. Názor nabízí kladnou zpětnou vazbu. Za určitý čin přijde příslušný výsledek. Mohla by snad zesilující zpětná vazba působit ve světě, který by nebyl ve svém chodu předem promyšlený? Vložené příklady doporučily respekt - úctu, a k růstu zla? Po Leninovi přišel Stalin. Pak zlo vyčistila krutá světová válka a nakonec přišel svodobomilovný Gorbačov.

Fyzika, vybavená matematikou vymyšleného lineárního světa, podkládá náš Vesmír neřešitelnými rovnicemi. Iracionality prokazují náš materialismus. Přibližuje se bezohledná budoucnost, úměrná zaokrouhlovaným výsledkům kvadratických rovnic. Maja je racionální, kdežto Euklidova geometrie - iracionální.

Věda se má lišit od spravedlnosti. Jedině justiční bohyni sluší slepota: všem soudit stejně. Kdežto věda, zahleděná do sebe, míří stále vpřed - „a vpředu smrdí síra“. Čas od času má naše poznání vycouvat a najít novou cestu. Jenže ti vědci, se kterými jsem se setkal, dbají svých tradičních přístupů.

Při posuzování či dokonce prosazování té či jiné vybrané pravdy nebuďme vlažní. Žádné kružnici nedokážeme vypočítat délku obvodu, ačkoliv tato délka existuje. Ale, kdo by si všímal nápadů, jež nenajde v zákoníku? Ani ve starším, ani v novějším. Pak i poslední portugalské tajemství zůstane nadále skryté. Vatikán prokazuje moudrost a nepotřebuje vyplýtvat šokující sdělení. Kdo vlastně Evropu přivedl k revoluční minulosti?