Kdysi přezaměstnanost, nyní převzdělanost     💾

Bohumír Tichánek

Vnímáme různé své důvody, proč jsme na světě. Který z nich si vybereme? Uniknout bolestem nebo naopak naplňovat se co nejčastěji slastmi? Co my sami si přejeme, co my chceme od světa?

Slast, blaženost, štěstí? Filosof R. Spaemann napsal:
"Představme si člověka, který leží na lůžku v operačním sále, je v narkóze, do jeho lebky je zavedeno několik drátků, jimiž jsou do určitých mozkových center přiváděny přesně dávkované elektrické impulzy, které způsobují, že se tento člověk nachází ve stavu trvalé euforie a v jeho tváři se zrcadlí stav krajní blaženosti. Lékař, který tento experiment provádí, nám vysvětlí, že tento člověk zůstane v tomto stavu nejméně dalších deset let. Když už nebude možné tento stav dále prodloužit, po odpojení přístroje okamžitě a bezbolestně zemře. Lékař nám nabídne, že nás uvede do téhož stavu. A nyní nechť si každý položí otázku, zda by se chtěl nechat uvést do stavu tohoto druhu blaženosti.

Co vyplývá z toho, když tuto nabídku odmítneme? Plyne z toho, že to, co opravdu a v základě chceme, není slast. Vždyť onen člověk na lůžku zřejmě prožívá nejvyšší pocity slasti. A přece bychom s ním neměnili. Chceme raději pokračovat v našem průměrném životě. ---"

 Nebo uvažujme naopak, proč nás Osud do světa zařadil? Bývají známé zásahy promyšleného Osudu do našeho světa. Pak se vyplatí vědět, co po nás může chtít. Nejprve nutno hledat, proč jsme na světě. Hledat - a najít.

Ženy, vybavené mateřským pudem, bývají odolnější i cílevědomější - tvrdohlavější než muži. Toto určení naznačuje, že budoucnost, pokračování života, je důležitější než například vývoj jedince. Možnost dalšího vtělování a vývoje mnoha dalších bytostí bývá prvním úkolem civilizace. Po staletí platilo - nejprve zachraňte ženy a děti - a to k přežití lidstva!

Jedním z předpokladů dobré budoucnosti je vzdělání mladých lidí. Má být směrováno ku prospěchu ekonomie, což souvisí s "boloňským procesem" z roku 1999? To přece žádáme od stroje, aby byl vhodný pro výrobní procesy. Snad do stíhacích letadel a kosmických lodí se vybírají lidé menší postavy; mladý J. A. Gagarin se naučil dobře přistávat se stíhačkou, až když si na sedačku dal polštář. Aby měl lepší výhled. Ale na řidiče autobusu už přehnané požadavky nebývají.

Prvotní potřebou je rovnoměrná výchova člověka ve všech potřebných a vhodných směrech. K tomu píše R. Steiner, že člověka nemáme vychovávat právě na objednávku - co dnes potřebuje společnost. Tedy zrovna obsluhu strojů či matematický software. Ale zdůrazňovat dlouhodobé požadavky.

Studijní schopnosti studentů, kteří přišli po vyučení v 3-letém oboru na dvouleté nástavbové studium k maturitě, nebývají u všech vysoké. To je známé nejen ve středních školách; už i zaměstnavatelé veřejně inzerují, že není maturita jako maturita.

Někteří studenti dávají najevo, že oni aktivitu nepotřebují vyvíjet, téma je musí naučit učitel. Takže v hodině mluví se spolužáky, nesledují výuku. A jsou schopni učiteli tvrdit, že oni se nemusí mírnit, to on učitel je povinen je zklidnit, oni sami k tomu přispívat nebudou. Mezi učiteli se mluví o takových přístupech.

Tomuto stavu napomáhá zbytnělé vzdělávání. Mnohé mládeži se dostává výuky v tématech, o která nestojí. A to vzhledem k jejímu aktuálnímu věku a rozhledu. Mnohdy, lidé s nižším vzděláním, začnou mít zájem o dějiny až ve věku daleko nad 18 let, třeba po deseti letech. Začtou se do knih, zapřemýšlejí nad souvislostmi.

Zásadnější otázkou je však rozhled studujícího. Pokud neví, netuší ani nesouhlasí, proč by měl na střední škole studovat literaturu, dějepis, základy fyziky či kombinatoriky - na co nám to bude?, pak mu takové vzdělání snad ani nepřísluší. Pokud si nedá říct, že to rozvíjí jeho schopnosti myšlení a rozhled, pak to jeho schopnosti myšlení a rozhled rozvíjí jen stěží.

Když jsem se před několika lety nástavbového studenta zeptal, jak dlouho se denně připravuje na výuku, tušil jsem, že vůbec. Potvrdil to, třída neprotestovala. Namítal jsem, že na gymnasiu, hodinovou přípravu na další den, sami studenti hodnotí jako nedostatečnou. A to při vyšším nadání lidí na výběrové škole. Ovšem každý dle svých schopností.

Před časem se jeden český politik vyjádřil, že by bylo možné zkrátit základní školu o devátou třídu. Umožnit trhu práce získat víc uchazečů. Zřejmě nepochopil, že zbytnělé vzdělávání je zde také proto, aby se zmenšil přetlak uchazečů na trhu práce. Středoškoláky živí rodiče; jenže někteří docházku ukončí právě proto, že už je rodič neuživí.

O přezaměstnanost jsme nestáli a s nezaměstnaností se nechceme vypořádat. Za socialismu vyžadoval stát, aby člověk měl konformní zdroj obživy. Poskytoval občanům pracovní poměr, jenže na některých pracovištích vládla přezaměstnanost - zaměstnanci nebyli dost využití. To se netýkalo práce u pásu, hromadné dopravy, školství ani zdravotnictví.

S pokračujícím nedostatkem pracovních míst nyní souvisí téma výchovy dětí. Poskytujeme jim sériovou výchovu, v mateřských školách, a podceňujeme šestiletou mateřskou výchovu. Evropská unie dokonce žádá větší počet míst v jeslích, chce nás vracet do padesátých let 20. století. Ve prospěch ekonomie - když už ženy získaly vzdělání, ať je využito. Jenže s malým ohledem na děti.

Ve výchově a vzdělání se může lidstvo dopouštět různých omylů. Ve středověku i později vzdělanci „věděli“, že dítě roste v dospělého; veďme ho tedy, učme, ať se chová jako dospělý. Žádné pobíhání, skotačení, nýbrž ať dítě i děťátko dostane oblečení dospělého člověka, chodí po stezkách parku se svým vychovatelem vážně a za projevy jedenáctileté bujnosti ať je trestáno. Žádné mávání ručkama; rukama má hýbat, jen když je to potřebné - važme nemluvně do povijanu. Toto násilí vůči tělíčku dítěte končilo až kolem poloviny 20. století.

Ale také kolektivní výchova je problémem, pramenícím v minulosti. Kdy byla potřebná.

Lze hledat, jak dalece je základní školní výuka sériovou výchovou. Škola sestaví velkou skupinu vzdělávaných dětí - školní třídu. Tím se výuka zlevní.

Totéž kdysi, v průmyslu, prosadila Fordova a Baťova sériová výroba. Sériové výrobní procesy přispěly ke zkvalitnění průmyslových výrobků. Šrouby, mobily či vagóny, lišící se při kusové výrobě přesností rozměrů i vlastnostmi, by měly různé nevýhody.

U výchovy dětí naopak. Liší se dítě od dítěte - zájmy, nadáním, zralostí k tomu či onomu, udržováním pozornosti, atd. Pak lze více sledovat dobré zkušenosti z domácí výuky, z této náhrady základní školy. Učitelé desítky let znají požadavek individuálního přístupu k žákovi, jenže porovnejme takovou možnost při výuce čtyř anebo dvaceti dětí - s jedním učitelem.

Někdy se obhajuje nutnost školy, že bez mateřské a základní školy by se dítě nenaučilo vhodně chovat ve větší skupině lidí. Ještě začátkem devadesátých let naše sněmovna dokonce odmítla domácí výuku dětí. Až později se tato možnost uzákonila. Domácí výuka mívá úspěšné výsledky. Přesto to neznamená její hromadné zavádění, souvislosti a možnosti jsou samozřejmě rozličné.

Někteří lidé prosazují, že nezaměstnaní mají konat prospěšné práce - zametat chodníky. Ale účast člověka, vybaveného maturitou, jako pomocníka učitele ve výuce, by byla nejprospěšnější. Možná i přístup nestudovaného člověka jako pomocníka, s optimálním chováním, by vedl, alespoň v základních školách, k lepším lidským vztahům a výsledkům. Zahraniční zkušenosti přece jsou.

Vzdělání však není pro pobyt na Zeměkouli tou hlavní náplní. Až jeho uplatňování je rozhodující. Zda pak vede k nacistickému hitu "Můj boj" nebo zda zvítězí stálice "Láska umí víc".

Literatura:
[1] Základní mravní pojmy a postoje - Robert Spaemann. Nakl. Svoboda, Praha 1995, s. 27. (Moralische Grundbegriffe, Verlag C. H. Beck, München 1986)

(původně zveřejnil Gnosis9.net, 25.01.2011)

www.tichanek.cz