Bohumír Tichánek
Buď žijeme ve světové virtualitě, v níž máme předpokládat způsoby vhodného chování.
Anebo je svět daný hmotou, která je podkládaná stále dál - samou nemyslící hmotou.
Zhodnoťte modely, sami zhodnoťte…
* * *Přírodovědní poznání pokračuje úspěšné stále dál. Vychází z tradičních základů, o nichž se stěží pochybuje [1].
Přesto se nabízejí alternativy [2]. Ať je Vesmír ve všem kvantovaný. Pak mizí nepřesnosti iracionálních hodnot, které jinak zvládáme přibližným zaokrouhlením. Přesto, vědě by slušela absolutní přesnost.
Iracionální zlatý řez se transformuje v racionální.
Objeví se příčina zpomalení času při pohybu, kterou vyčíslují Lorentzovy transformace ve speciální teorii relativity.
Konkrétními pomůckami jsou – náhrada Euklidova prostoru perspektivním a - podložení rychlosti světla pulsací.
OBSAH:
Zadám čtverci racionální stranu a (to jsou čísla např. 10,08 nebo ½) (obr. 2.a). Pak úhlopříčka u vychází vždy iracionální (např. √3).
Zadám úhlopříčku racionální délky u (obr. 2.b). Pak strana čtverce a vychází vždy iracionální.
Následně: není vlastností čtverce, že by jeho úhlopříčka byla zásadně iracionální délky.
![]() ![]() |
Obr. 2.a Čtverec a=1 Obr. 2.b Čtverec u=1 |
Matematika zaručuje, že výpočet iracionálního čísla nikdy neskončí racionalitou.
Další prostor na řadě, před Euklidovým prostorem, je perspektiva.
Vyzkouším, zda světový prostor je snad primárně určený zrakovým vnímáním.
Řešení (obr. 3)
Perspektivnímu prostoru zvolím kvadraticky cejchované osy (obr. 3). Řadu přirozených čísel kartézského prostoru, na osách, umocňuji na druhou. Dodržím kladné a záporné poloosy oddělené nulou.
Přechodem z lineárních na kvadraticky rozmístěné souřadnice (obr. 3) se objekty v prostoru nezmění (obr. 4). Kdežto změní se rovnice. Kvadratická rovnice Pythagorovy věty se transformuje na lineární: a + b = c.
Lineární rovnice nepoužívají iracionální čísla; s jejich vždy nepřesnou velikostí.
Posuzuji výsledek v prostoru Euklidově [x, y] a nebo ve zde zobrazené perspektivě [x2, y2] (obr. 5).
V Euklidově prostoru, s lineárním cejchováním os, by kružnici této velikosti patřil poloměr rEU=2 a nikoliv rPE=4. Zadanému bodu xA=1 by vycházela souřadnice iracionální yA=√3 a nikoliv racionální yA=3.
Occamova břitva doporučuje omezit počet výjimek – zde jí jsou
iracionality. Lépe obhajitelná je lineární rovnice s racionálním
výsledkem. Náš svět popisuje přesněji zrakový smysl - perspektivní
vnímání. A to oproti názoru na rozložení hmoty v Euklidově
prostoru.
Každému bodu v diskrétním (bodovém) prostoru (šachovnici) lze najít v perspektivním prostoru bod se stejnými souřadnicemi a vzdáleností od počátku (obr. 6).
Například bodům C [2, 3] v obou grafech patří i stejná vzdálenost od počátku, to je 5. V diskrétním prostoru je vždy počítaná na pravoúhlé kroky.
Toto uskladnění bodů v pravoúhlé síti připomíná paměť počítače. Jednotlivá čísla, žádný spojitý záznam.
Posice ať jsou zaplňovány hypotetickými nejmenšími informatickými body, anebo jsou prázdné. Body pak tvoří hmotu – látku a pole.
Nesoulad s iracionalitami. Geometrická vzdálenost je vždy konečná, ale
nekončící výpočet ji nevystihuje. Délka je v matematice racionální
nebo iracionální, kdežto v geometrii perspektivního prostoru vždy
racionální. Rozpor!
CITACE: Einsteinovská kontrakce byla odvozena pouze užitím základních postulátů teorie relativity a nemůže být proto vyložena pomocí třeba atomární teorie hmoty. Je třeba ji chápat jako cosi, co je zcela prvotním jevem a co již nelze vysvětlit pomocí jednodušších jevů - Jan Horský. [4]
|
Podle Lorentzových transformací se zpomaluje čas při každém pohybu; teoretický poznatek byl měřením ověřen jako skutečný. Věda nenachází ve spojitém časoprostoru zdůvodnění - vznikl postulát.
Jinak v diskrétním časoprostoru, který navíc vybavuji generátorem pulsů. Tento diskrétní časoprostor není přímo přístupný lidským smyslům.
Pulsy časové základny ať podkládají jak čas, tak pohyb – k nejstručnější nabídce k našemu světu [5]. V diskrétní databázi má posice, určená pro uskladnění informatického bodu, obsah 1 bit. Tím je určena i velikost tohoto bodu.
Diskrétní časoprostor nepřevádím do hypotetického Euklidova prostoru, nýbrž rovnou do perspektivy, kterou vnímají lidské smysly.
Navrhnutí časoprostorové Euklidovské kružnice:
{1} Lorentzova transformace t = t0/sqrt(1-v2/c2)
{2} Ve tvaru rovnice kružnice (v/c)2 + (t0/t)2 = 1
v… proměnná rychlost sledovaného objektu [m/s]
t… proměnný relativistický čas [s]
t0… čas objektu bez pohybu [s]
c… rychlost světla [m/s]
Obr. 8. Souměrný graf Euklidova časoprostoru. Názorné odečtení vlastního času tělesa
Rovnice {2} snadno vysvětlí zpomalování času. Růstem rychlosti objektu v se zlomek v/c blíží 1. Pro dodržení rovnice musí zlomek t0/t klesat svou velikostí k 0. Takže stejný děj, který na Zemi proběhne v čase t0, se ve velké rychlosti v časově prodlouží mnohonásobně nad t0. Tehdy t>>t0.
Speciální teorie relativity současnost neuvažuje. V této
informatické teorii čtvrtkružnice souměrného časoprostoru ukazuje
současnost objektů, jež na ní leží.
Ať Země je bez pohybu, kdy postava na ní má čas t=3 s, kdežto ostatní objekty, jež také vyšly ze společného počátku souřadnic, mají vlastní čas pomalejší (obr. 8). Kosmoplán, v pozemském čase 3 s, má vlastní čas 2,8 s, když odlétl od počátku 300.000 km.
Souměrný graf umožňuje smyslově posoudit zpomalování času.
z… pulsy zdroje PE
zt… pulsy časové PT
zl… pulsy délkové PL
Obr. 10. Souměrný graf diskrétního časoprostoru
Obrázek 12. užívá dvě měřítka. Přímo na osách grafu zT a zL je cejchování nelineární - pro perspektivní časoprostor.
Cejchování os lineárního Euklidovského časoprostoru: t [s], l·3·108 [m].
Perspektivní časoprostor se vyvaruje iracionalit. Například 40 PT postavy v perspektivním časoprostoru značí v
obvyklém Euklidovském t = √40 s. Kosmoplán využije 40 PE na dva účely: na čas a na dráhu.
Diskrétní čas zT = 20 PT pro √20 sekund v Euklidovském prostoru.
Podobně délka zL = 20 PL vytvoří Euklidovskou délku √20·3·108 m.
Dál lze uvažovat návaznost s obecnou TR, kde gravitace také zpomaluje chod času.
Čas určují ty pulsy, které nebyly body hmoty nijak využity. Nevyužité pulsy čas stanovují, ovšem časem nejsou. Časem je nazvu až po kvadratickém přepočtu ve prospěch perspektivního vnímání. Viz svislá osa (obr. 12).
II. Příklad (fázovaný obr. 13)
Popíšu chování tří raket. Horní nevyletěla, takže všechny poskytnuté zdrojové pulsy PE se mění na časové PT. Lidé v ní stárnou nejrychleji. Prostřední raketa přeskočí při každém druhém pulsu. Vzdaluje se místu startu a stárnutí je zpomalené.
Ve třetí, spodní raketě, její hodiny ukazují zastavený čas. Poletí mimořádně dlouho, než se objeví časový puls PT, tedy než raketa zastaví na 1 PE. Rychlosti světla nedosáhne.
Obr. 13. Tři vesmírné koráby v různých rychlostech pohybu. Čísla v korábech značí jejich diskrétní „čas“ PT - počet pulsů nevyužitých k translaci. Součet dvou čísel, nad korábem, počítá dosud proběhlé zdrojové pulsy PE. Diskrétní „čas“ v pulsech není časem v sekundách.
Zlatý řez vyjadřuje mimořádný poměr dvou stran obdélníka (obr. 14., 15.). Jeho význam našla i sama exaktní matematika a to v oboru Fibonacciho čísel.
Obr. 14. Model zlatého řezu v Euklidově prostoru v poměru (1+√5)/2
Podíl je iracionální: 1,6180339887498…
Souřadnice [x, y] bodů [-|1|, 0], [√5, 0], [0, 2] (obr. 14) umocním na druhou. Nové souřadnice [-(|1|2), 0], [5, 0], [0, 4] určují obdélník v perspektivním prostoru (obr. 16.)
• Délku √5 nahradí délka 5.
• Svislou délku strany b = 2 nahradí délka 4.
• Jednotková délka se převádí beze změny – na vodorovné ose od 0 až k -1.
Zlatý řez nabízí užít Occamovu břitvu, která podpoří právě racionální poměr 3:2. Upřednostní svět vytvořený našimi zážitky a nikoliv starověkým Euklidovým prostorem. Nikoliv euklidovských nepřesných 1,618…, nýbrž ve zrakovém prostoru 3:2. Racionální poměr 3:2 je o to závažnější, když je tvořen dvěma velmi malými přirozenými čísly.
Svět tvořený zážitky, bez hmoty, se podobá virtuální realitě
|
Vesmír, podložený generátorem pulsů, poukazuje na mimořádně pokročilou stvořitelskou civilizaci za našim světem |
LITERATURA
[1] Jiří Mrázek a kol.: Kde začíná budoucnost. Naše vojsko, Praha 1989, s.366
Na druhé straně se však dnes stále více ukazuje i to, že v myšlence kontinua je nějaká záhada, začínající budit dojem něčeho nezdravého. Prostě kontinuum začíná budit nedůvěru odborníků. Tito odborníci začínají volat po revizi všeho, co s kontinuem souvisí. Chtějí nahradit kontinuum něčím nespojitým, chtějí kvantovat matematiku nějak podobně, jako již předtím začali fyzikové kvantovat fyziku. Ozývají se další a další hlasy, požadující znovuprověření všeho, co bylo vybudováno na pojmu nekonečně malé veličiny, byť by to byly mat. vzorce a metody nesčetněkrát prověřené praxí. Tito odborníci ukázali, že lze stejné vzorce odvodit i z představ "kvantované" matematiky, pracující nikoli s veličinami nekonečně malými, nýbrž velmi malými.
[2] Vorovka, Karel: Kantova filosofie ve svých vztazích k vědám exaktním. JČMF, Praha 1924
Avšak Riemann byl také prvý, kdož se zabýval myšlenkou prostoru, jehož zakřivení a tedy metrika by se od místa k místu měnily. --- prostor takového druhu jako ideální útvar myšlenkový je logicky možný. s.64
Ve své práci z roku 1868 hleděl Helmholtz dokázati, že axiomy geometrie jsou aposteriorního původu a že euklidovský způsob názoru na prostor není pro nás žádnou nutností. Za tím účelem užil Bertramiova zobrazení celého prostoru pseudosférického uvnitř konečné koule prostoru euklidovského, při němž přímce odpovídá přímka a rovině rovina, současně však rozměrů od středu k povrchu koule dle jistého zákona ubývá. Helmholtz si nyní myslí uvnitř této koule pozorovatele, jehož tělo i nástroje by podléhaly témuž zákonu. Takový pozorovatel by měl počitky a vněmy odpovídající prostoru pseudosférickému, počitky to, které si dovedeme popsati a tedy i představiti, dle mínění Helmholtzova je tudíž zjevno, že bychom při takové jiné zkušenosti dospěli také k jinému názoru na prostor. s.66
Diskontinuitní představy o prostoru hájili Giordano Bruno a T. Hobbes, kteří oba tímto atomistickým nazíráním na prostor dostali se do odporu k matematice, popírajíce oprávněnost čísel irracionálních a pravdivost věty Pythagorovy. s.91
R. Dedekind: Má-li prostor vůbec reálnou existenci, nemusí ještě proto býti spojitým, nespočetné jeho vlastnosti zůstaly by týmiž, i kdyby byl přetržitým." s.93
[3] B. G. Kuzněcov: Vývin názorov na svet. Osveta, Bratislava 1962, s.251
[4] Horský, Jan: Speciální teorie relativity. UJEP Brno, SPN 1972, s.24
[5] A. P. Juškevič: Dějiny matematiky ve středověku. Academia, Praha 1977
V arabské filosofické literatuře se projevilo atomistické učení o prostoru a času, které jak známo zavrhoval Aristoteles a v matematické formě Eudoxos a jejich stoupenci. Toto hledisko zastával a rozvíjel Abu ´l-Hasan Alií ibn Isamá´íl al-Ašarí. Na základě učení o diskrétním charakteru času a pohybu, mutakallimisté dělali neodůvodněný indeterministický závěr, že v každém právě probíhajícím atomu času Alláh vždy znovu tvoří celý svět a tedy ve světě nemohou existovat žádné příčinné souvislosti.
Toto učení nezůstalo bez odezvy ani v matematice. Z hlediska mutakallimistů jsou dvě libovolné veličiny stejného druhu vždy souměřitelné a neexistují tedy iracionálně. Při rozpracování své obecné teorie proporcí se Chajjám o tomto pojetí zmiňuje a ačkoli ho nesdílí, nezavrhuje možnost vítězství matematického atomismu v budoucnosti a snad ani nepovažuje za vhodné ji zavrhnout. s.290
[6] Dratvová, Božena: Positivismus ve fyzice. JČMF 1924
Mach je přesvědčen, že zvláště fyzika získá největších vysvětlení od biologie, a sice od analysy smyslových počitků. Předměty vnějšího světa nezpůsobují počitků, nýbrž komplexy počitků tvoří tělesa.