Poslední dobou přispívají popularizační zdroje k názoru, že čas není [1, 2]. Zde k tomu nabízím mechanický model. Posoudí snad Occamova břitva počet různých fyzikálních veličin, jež tvoří Minkowského 4D časoprostor? Dovolí čas a geometrickou délku anebo setne počet veličin na jedinou?
Známe, jak na nás působí čas. Přisuzujeme mu možnosti změn, které se nám ve hmotě přiházejí. Anebo je sami určujeme. Avšak fyzikální definice času není jednoznačná. Chybí.
Přitom máme jistou pomůcku, jež upřesňuje pojem času. Tou je závislost jeho plynutí na rychlosti pohybu hmoty, kterou zdůraznil A. Einstein. Prosadil důležitost Lorentzových výpočetních transformací.
Někteří naopak usuzujeme, že žádný čas není *). Víme toliko, že máme smyslové zážitky. Ty jsou nepochybným základem - bez ohledu na jejich možnou ošidnost. Čím jsou podložené? Neměli bychom předem rozhodnout, že žijeme ve hmotě. "Máme hmotné zážitky, ale co je za nimi, nevíme" - Ernst Mach. Pak různá zkreslení smyslových zážitků hmotě nezaručují, že by měla být jediným ze všech možných vysvětlení existence vnímaného světa.
Konstrukci či hypotézu času zkusme hledat v semínkách času – tedy čas nikoliv jako plynulá, nýbrž jako přetržitě postupující veličina, po skocích. Asi jako když sekundová ručka přeskakuje po 60 postaveních, než zaznamená minutu.
Užití bodů času je podpořené staletým poznatkem fyziky – Planckovým časem. Nejkratší možný obhajitelný čas trvá přibližně 10 na minus 43. sekundy. Pak jednu sekundu by tvořilo 10 na 43. pulsů nějaké fundamentální veličiny. Možná nějakého fyzikálního pole.
Takové téma sleduji prací s 10 obrázky, nazvanou Kvantový časoprostor STR [3]. Vycházím z přístupu, podle něhož je hmotný svět podložený Zdrojem pulsů. Podobně, jako ho obsahují naše elektronické výrobky – televizory, hodiny, mobily, GPS, počítače a jiné. Vybraný návrh zkouší zdůvodnit změny času, délky a hmotnosti při každém pohybu, tak jak je zavedla a výpočtem kvantifikovala speciální teorie relativity (STR). Změny času se projevují jak v experimentech - například urychlovač LHC, tak v technické praxi [4].
Lidé hledávali, jaký smysl má náš svět. Pokud promyšleně stvořený, pak záměrně…
1.1. V denním životě nadále sleduji, např., že něco očekávám za 5 minut. Ve svých vyjádřeních i plánech sleduji čas, a to v dosavadním významu fyzikální veličiny.
1.2. Vyjádření „žádný čas není“ hodnotí
jinou záležitost - samotnou konstrukci času. Ve směru
STR přisuzuji čas absenci pohybu, následně mi je neexistující veličinou.
A přitom – měřit čas, měřit nevyskytnuvší se pohyb, lze nepřímo.
Dle pohybu jiné hmoty. Z toho plyne nesnáz. Chod hodin je vždy nepatrně pomalejší
než onen ideální čas, který není podložený žádnou fyzikální akcí. Žádným pohybem.
Ideální, nejrychlejší čas, nenaměří žádné hodiny.
Souvislosti odvozuji ze
symetrického
zobrazení časoprostoru. Vycházím z Minkowského obrázku.
1.3. Snad lze rozpor mezi jsoucím (kap. 1.1.) a přitom nejsoucím časem (kap. 1.2.) porovnat s pojmy v polovodičové technice. Díra je nic, a nic se nemůže pohybovat. A přece teorie mluví o děrové vodivosti, ač ve skutečnosti jde o pohyb částice.
Bytosti posuzujeme podle jejich chování. Chování člověka zčásti podmiňuje jeho skrytá duchovní vyspělost, zralost duše. Tato duševní vlastnost je fyzikálně obhajovaná pojmem vibrace - kmitání. Duchovní poznání vysvětluje některé rozdíly ve vlastnostech bytostí, a to jejich podložením odlišně velkým kmitočtem. Vyspělým bytostem má příslušet velký kmitočet a naopak. Pak předpokládám, že Vesmír je podložený Zdrojem kmitů - pulsů.
V mých modelech přisuzuji mechanický pohyb přeskokům nejmenšího bodu hmoty - z jedné prostorové posice do sousední. A to výhradně na povel hypotetického zdrojového pulsu.
Pokud bod nevyužije pulsu k přeskoku, pak takový stav zakládá čas (kap. 1.1.). Protože takto čas není podložený žádným fyzikálním úkonem, následně tato fyzikální veličina neexistuje - čas není (kap. 1.2.). Foton přeskakuje neustále, nezná nevyužité pulsy: jeho čas stojí.
Připomenu zaprášenou místnost, desítky let nenavštívenou. Běžně posuzujeme, že kde se nic nepohnulo, tam se čas zastavil.
To posuzuji opačně, rozpracováním problematiky na jednotlivé kroky – pulsy.
Znovu k fotonu. V jeho světelné rychlosti čas nepostupuje: neustále přeskakuje prostorem z posice do posice. Naopak nepohyblivému objektu běží čas nejrychleji - v souladu se spojitou teorií relativity. Tedy v opuštěné zaprášené místnosti běží čas rychle.
A běžný náš pojem času, který právě umožní pohyb? Ne, čas podkládám okamžiky bez pohybu. Jakoby bod hmoty promarnil svou existenci, tedy neexistoval. Žádné fyzikální veličiny k takovému promarnění není potřeba.
Tolik - v jednom z názorů na konstrukci času.
Minkowského graf neukazuje rovnocennost času a prostoru, již STR zavedla. Zkusím graf obměnit. Nyní graf sleduje - na svislé ose - čas tělesa, a na vodorovné - jeho pohyb prostorem, a to pro foton. Následně lze na svislé ose souměrného obrázku přímo najít vlastní (zpomalený) čas objektů. Buď narůstá čas anebo pohyb, což snadno znázorňují diskrétní grafy.
Několik kyvadlových hodin je umístěno v souměrném grafu (obr. 0). Nepohyblivým objektům uplynul čas 5 s. Přitom poznatky speciální teorie relativity - ve spojitém prostoru - vyžadují, aby byly hodiny zastavené, a to - jak na vodorovné (délkové), tak na svislé (časové) ose (čas 000). Hodiny, blížící se svislé ose - tedy obsažené v pomalé soustavě - postupně časomíru zrychlují (005)! Je podivné, že pak se mají zastavit naráz!
Princip jakýchkoliv hodin nedovolí naměřit na svislé ose čas. Jejich pohyblivé části tomu brání.
Hodiny nemohou jít na žádné z obou os. Na vodorovné ose - světlo má zastavený čas. A stejně tak na svislé ose časové k pohybům nedochází, už z podstaty časoprostoru. Z jednoho pohledu je vše v pořádku; výpočetní vztah sděluje zastavení času. My však čas měříme hodinami, takže sledováním mechanického modelu vnímám jistý rozpor.
Odedávna se čas měřil podle pohybu – přesypávání písku, posunu Slunce po obloze, kmitání mechanického nepokoje nebo kyvadla. A i krystalové nebo atomové hodiny vycházejí z pohybu malé částice.
Fyzika čas počítá a měří, ale dosud nehodnotí jeho konstrukční podstatu. Ani kosmonautice by nestačilo propočítat vesmírný koráb a cestu na Měsíc; až jeho konstrukce a zdařilý let ověří správné výpočetní postupy.
Promýšlím mechanické modely, jež vycházejí z matematického zpracování fyzikálních otázek. Jimi zpětně posuzuji smyslové zážitky sestaveného světa, ve kterém žijeme.
Fyzika 20. století poznala, že svět lze hodnotit jako čtyřrozměrný, kde 4. rozměrem je čas. Jenže – co když čas není. Zkouším-li vystihnout podstatu Vesmíru, pak ji posuzuji jako nepodloženou časem.
Smyslové vjemy se střídají podle fyzikálních zákonů, a my odedávna předpokládáme spojitý prostor a v něm probíhající spojité změny.
Zrak poskytuje 2D vjemy. Dvě oči zajišťují jistou plasticitu obrazu; základem je jejich umístění v odlišných místech prostoru. Použitím optických periskopů, dvou zahnutých sofistikovaných trubek, jejichž jedna zakončení jsou od sebe vzdálené o kus víc než dvě lidské oči, se údajně plastičnost vjemu okolí zvětšuje.
Do hloubky hmoty - látky nevidíme. Nemáme 3D zrak [6].
Svět posuzuji jako informatickou virtuální realitu. Podkládá jej bodový prostor - šachovnice, který body skladuje vždy v některých z nachystaných posic. Perspektivní vjemy zraku i sluchu tvorové získávají přepočtem z tohoto bodového prostoru [7].
Možnost náhrady uznávaného 4. rozměru Vesmíru – času, posoudím při sestoupení o jeden geometrický rozměr níž. Rozkreslím situaci ve 2D světě: pro stínové tvory, žijící v rovině.
Pohybový stav ve 2D světě ukazuje seskupení sedmi bodů, když se přemísťují svislým směrem (obr. 1). Na obrázku se nahoře pohyb na chvíli zastavil. Pojem časové chvíle je mi zde vhodný (kap. 1.1.); když nehodnotím jeho fyzikální podstatu (kap. 1.2.).
Svět vysvětluji s využitím přetržitosti - nespojitosti. Do smyslů tvora vstupuje jeden vjem za druhým, jsou oddělené. Ovšem v jejich obrovském počtu splývají jak nám, tak i dosavadním měřicím přístrojům. Nepozorujeme přetržitost vjemů.
Časový sled svislých geometrických rovin (obr. 1)
převedu na 3D sled ryze geometrický. Obrazy z okamžiků budou dál
seřazeny nikoliv v čase, ale řazeny v prostoru (obr. 2).
V obrazech šplhá sestava sedmi bodů posicemi směrem nahoru, v trvání
3 pulsů tam zůstane a pak ve 2 pulsech klesne níž. Nakonec zelený 3D
rám zdůrazní, že sled 2D obrazů tvoří 3D geometrické těleso - kvádr.
Jednotlivé obrazy jsou řazené ve 3. směru. Změny v umístění hmoty ať stínoví tvorové zdůvodňují časem, jehož i my uvažujeme po tisíce let.
Do 3. geometrického směru jim hmota přeskakuje samočinně, neustále. Kdežto o pohybu ovládané hmoty - ve dvou geometrických směrech stínového světa - rozhodují tvorové sami.
I zde lze použít Occamovu břitvu. K čemu další veličina - čas, jestliže svět vystačí s vícerozměrnou geometrií, podloženou opakovanými pulsy? Ostatně, fyzika nemá výstižnou definici času.
Nejprve k dvojrozměrnému světu stínových tvorů. Netradiční promyšlení souvislostí nabídne plochým tvorům víc než jen 2D svět smyslových vjemů. Posoudí jim vesmír jako trojrozměrný. Jejich 2D svět je tvořený sestavou 1D úseček, vytvořených z posic. A mnoho oněch sestav - rovin, se dál pořádá ve třetím, rovněž geometrickém rozměru. Jemuž říkáme čas.
Podobně my známe své 3D působiště. Představujeme si svět 3D objemů, i když zrakem vnímáme jen 2D. A konstrukci Vesmíru, zajišťujícímu nám život ve změnách, se takto nabízejí čtyři geometrické rozměry. Čas, nahrazený čtvrtým geometrickým rozměrem, kdy stále další 3D geometrické vjemy vznikají pravidelným tempem hypotetického pulsního Zdroje. A relativistický čas ať vzniká využitím jen některých pulsů, snížením počtu vnímaných obrazů hmoty.
Jak se zpomalením času v STR? Zatímco vesmírná pulsace stále pokračuje, naopak tvoru v jeho podsvětelné rychlosti pohybu se zážitky zastaví. Úměrně jeho rychlosti pohybu strnou na několik pulsů. Sestava 7 bodů tehdy nemění své rozložení v posicích.
Co když je člověk bez pohybu v našem světě? Neustále se pohybují částice, které tvoří jeho tělo. Umožňují mu vnímat myšlenky, v jejich střídání. Kdežto v podsvětelné rychlosti by přemýšlel pomaleji.
Ne. Stále vznikají pravidelně, jeden po druhém. A čas se projeví až svými relativistickými vlastnostmi (zpomalováním), kdy vnímání tvora vynechává některé z předložených obrazů - podle rychlosti pohybu jeho hmoty v zobrazovaném prostoru.
A tak dál...
Je - anebo není - za Vesmírem skrytý Stvořitel? Lze otázku objektivně řešit? Uznávaným nástrojem bývalo studování vlastností světa, vlastností hmoty.
Pomoci by mohl postup, jenž posuzuje vytvoření vesmírného prostoru. A to v podmínkách, kdy vnímající vědomí původně žádný prostor nemá. Můžeme hledat, zda lze vytvořit čtyřrozměrný (4D) geometrický prostor z oddělených bodů – čtyřrozměrnou šachovnici.
* * *
