Vnímáme rozdílné velikosti u kosmického tělesa, jež se nachází v nízké a pak vysoké poloze nad obzorem. Zážitek je našemu poznání v něčem podstatný nebo není?
Bývají různá vysvětlení; zde předložené vychází z jednoduché geometrie. Věnuje pozornost místu, odkud odebíráme optické údaje. Kombinuje dva způsoby získávání zážitků.
OBSAH
Postup vysvětlení, proč vnímáme změnu velikosti vycházejícího Měsíce. (Strukturovaný postup - viz kap. 8.)
Během méně než jedné hodiny vidíme, že se zmenšil vycházející kosmický objekt. Pak jejich zmenšené vjemy jsou těžko vysvětlitelné. V návrhu vycházím z podobnosti zploštěného vjemu oblačné a i hvězdné oblohy v lidském vnímání [1], viz 1. kapitola. 1) Mračna se pohybují atmosférou, a tato vzdušná sféra má střed totožný se středem Zeměkoule. Následně z povrchu Země vnímáme oblačnou oblohu jako zploštěnou; mračna nad hlavou jsou pozorovateli blízko, ta vzdálená jsou daleko a zmenšená. 2) Podobný postup nabídne možnost, jak vysvětlit změny velikostí kosmických objektů. |
Je obloha kulatá?
Podvědomě chápeme oblohu jako jakýsi zploštělý poklop, který nás přikrývá. Zdá se nám, že objekty, jež jsou na obloze poblíž zenitu, jsou k nám blíž než ty, které vidíme u obzoru. Je to psychologický efekt, jemuž podléhají i astronomové. Míra zploštění nebeské klenby závisí na poměrech na obloze. Je-li obloha jako vymetená, zdá se nám, že nadhlavník je nám dvakrát až třikrát blíž než obzorové partie. V případě, že jsou na obloze mračna, se dojem zploštělosti oblohy ještě zesiluje.
Že vám obloha nepřipadá zploštělá? Že ji vidíte jako kulatou? Nevěříte mi? Zkuste tedy ukázat, kde se nacházejí hvězdy s úhlovou výškou 45° nad obzorem, tedy hvězdy ležící v polovině oblouku mezi zenitem a vodorovnou rovinou. Docela určitě ukážete na hvězdy, jejichž výška je sotva 30°! Úhloměr vás o tom přesvědčí.
Se subjektivním dojmem zploštění nebeské báně souvisí i pocit, že Měsíc a Slunce jsou při obzoru asi tak třikrát větší, než když na nás shlížejí pěkně z vysoka. Že tu jde jen o klam, si můžete ověřit třeba tím, že se na vycházející nebo zapadající Měsíc podíváte tenkou trubkou. Jako by nám do ní někdo vsadil zmenšující optiku - Měsíc vyříznutý z oblohy se nám jeví mnohem menší. I tento pokus tedy jasně dokazuje, jak jsme stále šáleni svými smysly. [1]
Zmínky z další literatury [2] [3] [4] [5] [6] Podceňujeme smyslové zážitky, ačkoliv ony prvořadě nám sdělují,
v jakém světě žijeme. Nedoceňujeme jejich matematické ověření.
Dokonce i znalí astronomové mívají pocit zvláštního vjemu, jenž spočívá ve zploštění vnímané oblohy [1]. Lze uvažovat o vizuálním systému, jenž je k tomu potřebný a jehož by mohl využívat lidský organismus. Pokusím se spektakulární plochost zdůvodnit, vystihnout nejjednoduššími geometrickými metodami. Hledaný systém by sloužil vizuálním informacím výhradně o vzdálených kosmických objektech, aniž by spoléhal na obvyklou funkci očí.
Zvolený postup může vycházet ze skrytých dalších geometrických
rozměrů - ze záležitosti, dosud světu neprokázané. Použitý přístup
bude nadějný tehdy, ukážou-li se jeho výsledky přijatelné a
nabídne-li možnosti dalšího rozvoje. Více geometrických rozměrů
světa předpokládají i současné teorie superstrun.
Geometrickým základem systému ať je povrch koule - báň. Její průměr budiž větší než průměr Zeměkoule, se kterou je soustředná. V dalším probírám její působení, aniž bych sledoval, kde je umístěná – zda v jiných rozměrech prostoru, či zda přírodověda jakkoliv jinak určí její existenci. A už vůbec nevysvětluji možnosti dalšího fyzikálního pole, které bychom dosud neznali, i kdyby je tyto úvahy využívaly.
Na báň se promítají vesmírné objekty, ač k tomu nepopisuji způsob realizace. Z této báně ať lidé vnímají zrakovou informaci o kosmických, tedy velmi vzdálených objektech. Člověk by je vnímal, aniž bych zde blíže popisoval potřebný fysiologický účinek lidského organismu. Oba systémy vizuálních informací, optický a zde navrhovaný mimostředný, se doplňují - spolupracují.
««« SLEDOVAT VŠECHNY OBRÁZKY I V LEVÉM SLOUPCI
Poznámka: Stručné shrnutí dále navržené metody je umístěno v kapitole - 8. Strukturovaný postup.
Dvojice červeného a modrého oblouku vyjadřuje dva výskyty obrazu Měsíce na báni; nejprv nízko a pak vysoko nad obzorem (obr. 1). Problematiku uvažuji na kouli - báni, již zde zobrazuji jako kružnici. Měsíc se na ní zobrazuje jen jako oblouk.
Neskutečný pozorovatel, uvažovaný ve středu Zeměkoule, by vnímal oba oblouky ve stejné délce; zorné úhly α jsou shodné. Opakuji, zde nesleduji způsob, jakým se mu obrazy z báně do vědomí dostávají.
Dále pozemšťana přemísťuji na povrch Zeměkoule; je v počátku souřadnic x, y, v bodě 0 (obr. 2). Fotografie, jak známo, ukazuje Měsíc, nízko či vysoko, vždy stejným zorným úhlem, zde α3 = α4 = 45°.
Zorné úhly α1 a α2,
určené tělesem promítnutým na báň, jsou odlišné od těch, které
běžně známe z fotografie. Nabízím příčinu - pozorovatel není
umístěný ve středu báně (obr. 3). Zakreslené zorné úhly
báně, α1 a α2,
užívá vnímající pozorovatel jinak. Jeho zorné úhly α1
a α2 budou odlišné oproti
úhlům α3 = α4 fotoaparátu.
Nabízí se, že člověk podvědomě postřehne a pak určuje vjemům obou oblouků stejnou délku l. Vnímá je na vrchlíku báně. Oblouky sice jsou stejné délky, ale on je nesleduje ze středu koule. Pak chybný odhad úhlu 45° by byl objektivní. Týkal by se zploštěné oblohy (obr. 3).
Zde spekuluji, zda obvyklý výsledek: „Docela určitě ukážete na hvězdy, jejichž výška je sotva 30°!“, je podložený sofistikovanou konstrukcí lidských vjemů.Zorný úhel α2 nízkého Měsíce je sice menší než
α1, avšak pozorovatel je nepoužívá. Posoudím dva
systémy vidění, jež působí současně. Mohou přispět k názoru na
velký vycházející Měsíc.
Objekty z báně ať pozorovatel zjišťuje přímo ve vědomí, nikoliv očima. A k tomu doplňuji paradox: hodnotí je geometrií své obvyklé optiky, kterou fyzika již dávno vysvětluje. Vnímání výšky objektů z báně se mu transformuje v běžné vnímání, shodné s viděním blízkých objektů. Tím se mu zvětší měřítko svislé osy. Následně vnímá dolní oblouk l' delší než horní l'' (obr. 4). Navržená transformace směřuje k názoru, že vycházející Měsíc vidíme větší než v zenitu. Změna spočívá v roztažení osy y; ve změně jejího měřítka.
Zde navrhovaný vjem z báně se upravuje podle způsobu vidění,
jenž je obvyklý předmětům v naší blízkosti. Pozorovatel vezme
vymezující trubičku, a nasměruje ji na velký Měsíc. Uzná, že šlo o
zrakový klam. Měsíc si ověří stejně velký - v každé výšce na
obloze. Stejný zorný úhel pro velký Měsíc a pro trubičku měří v
obrázku právě 45°. Avšak sledovanému hornímu obrázku Měsíce l''
zbývá kratší délka, což zajistil přenos z báně.
Tato práce nabízí domněnku, že vjem je tvořený spoluprací dvou odlišných systémů.
Polopřímka p1, oddělující dva stejné oblouky l, se transformací pootočí vždy v kladném směru - tedy účinkem převodu z báně do optiky, do polohy p2 (obr. 4). Navrhované zvětšení Měsíce záleží na poměrech průměrů Zeměkoule a hypotetické báně; zde byly vybrané náhodně.
Vloží-li Pozemšťan k očím trubičku, oba obrazy se shodnou.
Zvolený princip dbá tohoto empirického požadavku. Proto se horní
konec nízkého oblouku l' zvedne a to právě do průsečíku
s polopřímkou p2 se sklonem 45°. Vodorovná
souřadnice x1 ať se nezmění.
Kdo by hleděl ze středu báně, tedy ze středu Země, zkreslení typu
„velký Měsíc“ by nezjistil.
Délka nízko a vysoko umístěného Měsíce je na báni stejná: l. Zde (obr. 5) pozorovatel určí osu p1 I. kvadrantu, pod vlivem báně, na 22° - jak výše zdůvodněno. V obrázku kreslím Měsíc v transformované poloze pouhými úsečkami, v délkách l' - nízko, l'' - vysoko.
Souřadnice y1 se určí místem dotyku dolního a horního objektu; každý má délku l na báni. Dál je určena y2 a to průsečíkem báně se svislou osou y. Souřadnice y3 je určena průsečíkem souřadnice x1 s polopřímkou p2 (45°). Neznámou proměnnou je zde y4. Navrhuji výpočet dle úměry: y2/y1 = y4/y3 (obr. 6).
V obrázku kreslím Měsíc v transformované poloze pouhými úsečkami,
v délkách l' - nízko, l“ - vysoko.
Odhaduji, že x2 > y4,
přitom se vzájemně dotýkají bodem na polopřímce 45°, takže l'
> l''. Měsíc l', umístěný nízko, je v grafu
delší než potom l'' - v umístění vysoko.
O nerovnosti l' > l“ rozhodují trojúhelníky o stranách l“, (y4 - y3), x1 - pro modrý Měsíc, ve srovnání s větším trojúhelníkem o stranách l', y3, (x2 - x1) - pro červený Měsíc nízko (obr. 7).
Připomínám, že mi jde o pouhé prvotní hledání možností, jak užitím mimostředného umístění pozorovatele zdůvodňovat zážitek proměnných rozměrů kosmických objektů.
Hledané řešení, zkoušející užít mimostředného systému, volí neobvyklý přístup. V jeho prospěch připomínám, jakého druhu bývají různé poruchy zrakového smyslu: např. Blindsight (doslovně vidění slepých), porucha rozlišování pohybů (člověk vidí sled statických obrazů - vjem se mu obnoví vždy až po několika sekundách) a jiné. Naznačují, že lidské vidění je velmi složitě zajišťované. Jeho poruchy jakoby připomínaly lidská přístrojová řešení současné doby.
Vjem celého viditelného úseku báně opět dělím na dvě stejné délky
l. O viditelnosti úseku rozhoduje poloha objektu; zda je
nad nebo pod osou x.
Pozorovatel se nejprve nalézal nízko na povrchu Země (obr. 8 -
vlevo). Pak vystoupil po ose y směrem nahoru a rovněž osa x
je nyní výš (obr. 8 - vpravo).
Měsíc dole, červený, určil polopřímce p1 úhel asi 15°. Následně byl horní okraj červeného oblouku přenesen svisle nahoru. Umístění mu určila polopřímka p2 (45°). V tomto obrázku lze snáze posoudit, zda l' > l''. Zda Měsíc nízko se jeví větší než Měsíc vysoko, a to výrazněji než v předchozích obrázcích. A to porovnáním (v pravé části obrázku): l se přibližně rovná l'' (modré - Měsíc vysoko). Ale l je mnohem kratší než l' (červené - Měsíc nízko). Měsíc nízko je tedy větší než, potom, vysoko.
Při pohledu ze středu Zeměkoule by k žádné transformaci nedošlo.
Ve smyslu této práce by se odhad úhlu 45° nelišil od skutečnosti -
ve srovnání s odlišností, kterou vnímáme na povrchu Země. Vjem
stlačené oblohy by v pozorovateli nevznikl.
|
Předložený postup nabízí další hledání. Například - jak si užitý princip poradí s růstem obou rozměrů obrazu Měsíce. Dosud jsem vložil sledování jen jednoho rozměru Měsíce; a není snad něco složitějšího v situaci na báni - na 2D povrchu koule? Jaké by mohly být rozdíly v kosmickém zobrazení blízkých a vzdálených objektů - zvětšuje se zážitek Měsíce stejně tak, jako se mění pro souhvězdí?
Ve zvoleném příkladu o zvětšení zážitku Měsíce na horách, jež známe intenzivnější než v nížině, se obvyklý zážitek projevil.Různá řešení jsem porovnával pracovním souborem obrázků, jenž snadným svislým posunem na obrazovce dovoloval rychlé posuzování:
Mesic-bane-19x.pdf 151 kB