Velkou rozvážnost a soustředěnost, pozornost a vážnost.

Ukázněnost, sebekontrolu, pevnou vládu nad proudy slov.

Přehled o tom, co, kdy a jak bylo řečeno.

Uvědomění si správného i chybného slova v okamžiku jeho vyřčení.

Zadržet a ukvapeně neříci, co je třeba vyjádřit mírně, jak žádá řád lásky člověka k člověku i ke všemu živému.

Uvážlivé hodnocení každého rozhovoru o věcech důležitých i všedních. Koná-li se hovor ve spěchu, kdy mu nelze věnovat náležitou pozornost, promítnout si jej znovu v duchu ve volné chvíli.

Rozlišení dobrého slova od zlého, potřebného od zbytečného, kladně tvořivého od toho, jež jakkoli narušuje soulad a mír, moudrého slova od toho, jež utvrzuje naši bláhovost, nevědomost, nízkost a povrchnost, nebo vyhrocení individuality v silném, až agresivním uplatňování našeho já.

Znalost řádů soužití, jimž je člověk přísně podroben pro jejich dobro, uplatňování a budoucí slávu vesmírného Tvůrce.

Začlenění slova do působnosti Lásky Boží tím, že bude mírné, laskavé, moudré, k pomoci všem.

Vědomé pronášení dobrých slov pro útěchu, radu i povzbuzení, pro dobrý příklad dobrého slova, v němž je moc dávat blahodárnost všem, měnit zlé v dobré, naplňovat svět Bohem.

Pevné, citem podložené chtění slovem sloužit, chránit, zachraňovat.

Vyrovnávat slovem odpuštění, usmíření, účasti, přátelství a bratrství vše, co bylo osobně i všemi lidmi položeno do života jako zrada, křivda, úklady, zloba či nenávist; tvrdost a hrubost zlých slov, z nichž vzešlo utrpení i ztráta víry.

Odevzdání slova Věčnému Slovu, aby Ono slovem lidským zde na Zemi a v člověku vydávalo Světlo světu.

Slovem projevovat vnitřní život člověka věřícího, doufajícího a milujícího.