1. Řeč a myšlení

Někteří lidé věří tomu, že na Zem můžou přiletět mimozemšťané, kteří jsou vývojově dál, než jsme my. Můžou používat k přenosu myšlenek i jiných způsobů než hlasitou řeč. Jsou schopni naučit našince své cizozemské řeči. A také jej té řeči, po skončení mise, odnaučit.

Řečí předáváme pravdivé myšlenky, avšak někdy vyslovíme i záležitosti nedomyšlené, či přímo vymyšlené. Nepředpokládáme, že by dosah řečí byl až moc velký. Jenže, možná připomínáme chlapce, kteří si hrají se svíčkou ve stohu slámy; na nebezpečí nemyslí. Nebo jsme politováníhodnými námořníky, kteří po staletí nevěděli a nemohli vědět, od čeho je týrají zlé kurděje - od nedostatku vitamínů v čerstvé stravě.

Neslyšící člověk obtížněji komunikuje než nevidomý. Získává méně informací o světě než slepec. Nemůže rozmlouvat a následně je jeho intelekt v průměru menší, než u člověka slepého. Ale naopak dnes je zdrojů informací víc než dřív, je internet a jsou nachystané titulky, kterými si majitel televize (zřejmě televizionář) může doplnit mnohé sledované programy.

Někdy se posuzuje, zda počítač myslí [3]. K tomu je vhodné stanovit, co se rozumí pojmem myšlení. Jsou totiž dva blízké pojmy, které přisuzujeme činnosti mozku. Za prvé procesy myšlení a za druhé vnímání sama sebe, funkce “já”.

1. Myšlením chápu uskutečňování logických operací - například srovnání velikostí dvou objektů nebo posouzení podmínek, ze kterých vyplyne nutný závěr a podobně. Myslí tedy počítač? Tímto posouzením ano. Používá logické operace. Je rychlejší než člověk, ale koná jen to, co jeho programátor předem určil. Dovede zjistit totéž, co najde člověk hledající v jízdním řádu. Počítač sice nelistuje stránkami sešitku, ale vyhledá spojení obdobnými úvahami jako člověk.

2. Nepředpokládáme, že by si počítač uvědomoval sám sebe. Bez výčitek svědomí rozebereme přístroj na díly, nemáme pocit vraždy. Využitím elektroniky koná počítač to, co by bylo možné uskutečňovat třeba i mechanickými přístroji. Zajisté mnohem pomaleji a v malé míře. A mechanismu již duši nepřisuzujeme. I když, kdo ví? Housle mají duši nebo ne? Vím, že všechno vím - vím že nic nevím?

2. Důležitost řeči

Matka se věnuje dítěti; proto se jazyk, kterému jej ona naučí, nazývá mateřský jazyk. Člověk vychovaný zvířaty - Mauglí - nemluví. Jeho myšlení tím bývá ošizeno. Primáta šimpanze učili znakové řeči Američané.  Zvíře sice znalo stovky slov - posunků, průměrná délka „promluv“ se však ustálila na jednom a půl slově. To je mnohem méně, než má složitá řeč tvořená dítětem. Chyběla mu motivace k vyjadřování. Někdy však kombinoval i více než pět slov. Svými posunky obvykle jen něco žádal. Lit. [4].

Lidskému myšlení jsou důležitá slova - součástky myšlenek. Božena Cibulková sdělila:

~ Pro svou výjimečnou úlohu má slovo nesmírný význam. Protože se jím projevují a do něj vkládají všechny činné vnitřní složky, je vrchovatě naplněno působnostmi duševních sil i mocí Ducha jako jediného a nejvyššího Inspirátora všeho pohybu duševna v mysli, citu i vůli. Slovo je proto nejsilnějším projevem člověka. Je-li pronášeno, duše jím proniká jako vzduch prostorem, voda řečištěm. Vyzařuje, vydechuje skrytý vnitřní svět, nevyzpytatelno a tajemno života v jeho pohybu uvnitř těla v oné hlubině jeho existence, již nazýváme lidskou duší. Vlivy těchto působností jsou nepředstavitelně účinné, mocné.

Smyslovým postřehům vázaným na tělo však nejsou dostupné, takže vnitřní vědomí, zaměřené na hmotné viditelno, je nevnímá a nemůže proto ani informovat rozum. Rozum pak nedává impulsy k úvahám o těchto věcech. Tak člověk nezná pravou situaci. Žije v klamu sám o sobě, o své síle; schopnostech a působení na život i na sebe sama. ~

1. odstavec vyjádřím ve zkratce: lidská řeč je mimořádně důležitým projevem duše.

2. odstavec: Při užívání sluchu a zraku nelze poznat, že řeč není jen chvěním vzduchu. Souvislosti jsou nečekané právě pro případ, kdy nás žádný jiný člověk neslyší. Smysly nám nesdělují, že slova mají i nehmotný význam, že se zapisují neviditelným způsobem do světa. Tudíž náš duch (vnitřní vědomí), který řídí tělo, informace o neviditelných záležitostech nedostává. Takže nemůže informovat náš rozum. Rozum, naše s prominutím „naivní já“, „přízemní já“, se nedozvídá o další nadčasové důležitosti vyslovených myšlenek. Nebyli jsme sestrojeni tak, abychom si byli vědomi nehmotného způsobu šíření vyřčených myšlenek. To musí civilizace zjišťovat až během svého vývoje, jak funguje Vesmír.

Duch (vnitřní vědomí) se projevuje například při řízení jízdního kola, ale i při chůzi. Jako začátečníci musíme vědomě sledovat udržování rovnováhy, až později se činnost stane samočinnou. Zřejmě duch řídí i vlastní orgány lidského těla. Bylo psáno, že muži, kterému po první světové válce stát neprávem vyplácel rentu za chybějící nohu, začala ona zdravá končetina chřadnout. Musel na úřadě přiznat skutečnost a noha se opět uzdravila.

~ Člověk mluví. Domnívá se, že dozněním slov skončila jeho myšlenková činnost, že dal průchod názorům, postřehům, že se jednoznačně projevil. To, co pokládá za projev slovní, je však jen částí silného pohybu sil, které slovem pronikly do tohoto světa. Největší jejich intenzita zůstává skryta. Nezanechává za sebou stopy, které by upozorňovaly na to, co se stalo, jaká síla pronikla do prostoru, jak rozvlnila jeho hladiny, co přinesla v kladu či záporu životu Země a lidstva. Lidé si nejsou vědomi, co vytvářejí svou řečí, nevědí, jak mocná působnost se ve slovu skrývá. Proto si slova neváží, plýtvají jím, nebo je používají pro konání zla. V tom pak spočívá velké nebezpečí. ~

Nejsou důležitá jen ta slova, která uslyší jejich adresát. To není jediný smysl hlasité řeči. Sice tak svému okolí sdělíme své myšlenky, ale dosah řečí je ještě v něčem jiném. V šíření a uplatnění našeho názoru skrytými duchovními cestami. Všechny vyslovené myšlenky mívají svůj důsledek, často nečekaný. Člověk se nedozví, že co ho postihlo, je následkem jeho dřívějších a ještě dřívějších řečí. Samozřejmě i činů.

Pravda je základem a co řekneme, to je naší pravdou. Ať už to myslíme vážně, nebo žertujeme. Navíc čínské přísloví sděluje: „Jeden člověk rozšíří pomluvu, stovka jich už šíří pravdu“ [5]. I my víme, že opakovaná lež se stane pravdou.

„Mlčeti zlato“ - toto krátké úsloví vychází ze zkušeností našich předků. Dřív byla mnohá drzost snadno a důkladně posouzená. Silnější slabšího rychle ztrestal, nespoléhalo se na policii či vzdálené soudy. Dnes někdy můžeme osočovat třeba i velkého pána. Následně již tak snadno neprohlédneme logiku života, například „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“.

Duchovní souvislosti, které vidíme jako nehmotné, chápu podmíněné jiným druhem hmoty. Takovým druhem, který nedokážeme zkoumat, ke kterému běžně neumíme přistupovat.

*       *       *



Hluboké myšlenky knihy [1] nasvědčují autorčině tvrzení, že není jejich přímou autorkou, že dbala Ježíšovy inspirace. Lze poděkovat za mimořádné rady, předané ve prospěch provozování našeho světa.

Literatura:

Všechny díly: